Důležité je sebevědomí

Hezký článek ..
Já jsem se naučila bouchat do stolu, až s věkem respektive únavou. Dřív jsem ty veliké výbuchy, kdy bylo jasné, že jde především a jen o ten výbuch a vlastně není třeba nic řešit, protože řešení bylo jasné oběma, řešila stylem, ono za pět deset minut bude za námi. Ale teď už to prostě nejde a s klidem si odseknu. Důležité ovšem je, že oba s manželem víme, že při takovém "čištění vzduchu" nejde o vztah, že se pořád máme rádi, jen se cosi nahromadilo. Někdy to uklidnění trvalo, někdy bylo potřeba psychologického zpracování, ale už máme oba zkušenost, že s naším vzájemným mám tě rád to nemá nic společného.

A naše děti ? Náš syn, tedy ten starší, mladší ještě nemluví nevím kde pochytil neobyčejnou u malého dítěte vlastnost, že pokud si je trochu jistý, že to co provedl zase není taková katastrofa, tak se nám postaví a to nikoli v nějakém drzém slova smyslu. Vypadá to asi tak, že řekne tak promiň, to víš já jsem ještě malej, ale až budu větší, tak se mi tyhle věci stávat nebudou a nebo méně často. A ještě chce uklidnění, že on přece není zlý ani blbý. Aby se ubezpečil o svém místě ve vesmíru. To tedy já si nedokážu představit, že bych měla vůbec odvahu říci doma promiň.
Totiž asi jsme ho to naučili, protože když něco udělal, například při divočinách, tak mu říkáme, jdi a honem řekni promiň a pofoukej to.
A o tom to asi je. Ne jen hubovat, ale dát návod, jak v takové situaci reagovat. Ne utéci a schovat se. A ovládnout se a odpustit si.
Jo a také jsme zavedli pravidlo, že co se stane poprvé, to se jen komentuje. Zastáváme názor, že dítě se nerodí s tím, aby mělo v hlavě veškeré vzorce chování.
Dále rozlišujeme "hříchy" na to se prostě v žádném případě nesmí - třeba házet pískem na pískovišti a na to se někdy stane i dospělým - rozbité nádobí, vybryndaná polévka, neslyším protože jsem zabraný do hry.