Jak to dělají u Parsifalů

Občas čtu, že dítě má právo učit se podle svého. Prostě tak, že se ptá, co je zajímá. To se mi moc líbí. Děti se tak nestresují a nezískávají vůči učení averzi. Zkusit, jestli to opravdu funguje, není ovšem jednoduché. Máme povinnou školní docházku a najít někoho, kdo nechodí do školy aspoň na pravidelná přezkoušení, není jen tak. Vlastně vím o jediné rodině, která tak zvaný unschooling neboli neučení pěstuje léta. Jde o Parsifalovic Imanuela. Tatínek s maminkou si svého času založili nové náboženské hnutí, bez pomoci porodníků zplodili osm dětí a podle toho, co tvrdí, nechali je vyrůstat přirozeně, bez formálního a údajně i jiného systematického vzdělávání.

Asi tak před dvěma lety jsem Parsifalovi Imanuelovi, s nímž se shodou okolností znám ještě jako s Honzou Dvořákem, co se kdysi hlásil na FAMU, napsala kamsi do Belgie. Jestli bych se nemohla přijet přesvědčit, jak se ty děti vyvíjejí. Nešlo mi o lacinou senzaci. Píšu o vzdělávání poměrně dlouho a fakt mě moc zajímalo, co se stane, když děti necháme růst bez drilování, jenom s tím, že je obklopíme knížkami, papíry, barvami, štětci, případně hudebními nástroji. Některé dětské obrázky nebo písničky, které Dvořák vyvěsil na svých webových stránkách, totiž vypadaly opravdu zajímavě.

Chvilku to vypadalo, že se domluvíme, nakonec ale nechtěl. Že si matka, Labutí panna, nepřeje, aby její děti někdo testoval. Velká škoda! Musím to zkoušet na vlastních potomcích a se školou v zádech. Takže zkouším. Přesněji řečeno – čekám. Na co? Kdy se začnou ptát. Přece jim v té škole neříkají všechno… No, neptají se. Přesněji řečeno, občas se zeptají, kdy bude večeře, ale aby se zajímali, kdy se píše tvrdé a kdy měkké i, y, co je sloveso a co podstatné jméno, kolik je sedmkrát šest nebo osmdesát jedna děleno devíti, to ne. To se musím ptát já a ještě je, abych se dočkala odpovědi, honit po bytě.

Přemýšlím, jestli by se jejich zvídavost probudila, kdyby to bylo opravdu jenom na nich, avšak velké iluze si nedělám. Možná by ale pomohlo, napadá mne, kdybychom zkusili negativní přístup a ve vzdělávání jim jakoby trochu bránili. Například metoda (úspěšná) splývavého čtení, kterou vynalezla paní Navrátilová, je založená de facto na tom, že děti při čtení držíte zpátky. Nesmějí vyslovit slabiku dřív, než jim to dovolíte, i kdyby ji už očima dávno přesně identifikovali. Proto si teď zahrávám s myšlenkou, že vyhlásím zákaz jakéhokoliv vyptávání. Snad to ty děti nastartuje. A když ne, budu muset být konkrétnější a vyhlásit třeba zákaz dělení nebo vyjmenovaných slov, případně levých a pravých přítoků Labe. Kdoví, jestli to u Parsifalů nedělají taky tak nějak.