Re: Určování výživného

Mně od 18 táta výživné dával, s tím, že máti mi na ruku nedávala skoro nic, platila běžnej provoz (obědy ve škole, jídlo doma, náklady na bydlení), táta platil dost nárazových výdajů (lyže, cestování, kolo, ale to jsme se všichni tři dohadovali ad hoc, bo jsem sem tam měla spoluúčast z toho kapesného, když jsem chtěla něco víc, než mi nabízeli).
Naši se nikdy nesoudili. Taky ani jeden nebyl nijak za vodou a ani jeden neměl mizernej plat - prostě střed a průměr.
Táta v součtu platil fakt spoustu a od puberty chtěl, abych měla vyšší kapesný, že mi toho jako naši budou platit míň a já se naučím sama hospodařit - myslím, že to byl dobrý nápad. Jeden se naučí rozmejšlet, jestli půjde častějc do kina nebo si ušetří na foťák. Pak se přidaly brigády...

Na vejšce to fungovalo podobně a pak jsem přišla s nápadem, že se vdám a odstěhuju - no to byl poprask! Ale rodiče (poklona od bývalé puberťačky!!!) to nelehko zkousli, oba došli k tomu, že mi dají to své procento z příjmu, které bych projedla doma a per se se životem sama, já k tomu měla přídavky na děti (od 18 psané taky na mě, na VŠ chodily na můj účet), manžel to měl podobně - a když jsme to sesypali i s těma brigádama, tak to na skromný studentský rozpočet stačilo a tak jsme se vzali, sestěhovali a hospodařili, jak to šlo.

Nikdo nám do toho nekecal a jsme spolu.

Myslím, že to bylo dobré rozhodnutí.

Takže já hlasuju za variantu nic moc pubošům nekupovat, dát jim v rámci možností prostor pro samostatnost. Chceš víc hadrů nebo knih nebo cestovat nebo žrát lanýže nebo točit filmy...? Na, můžem a chcem ti dát z našeho tolik a tolik, nějak s tím vyjdi, ale nepočítej, že doma budeš žebrat o lístky do kina. Teda začít postupně - nejdřív je ten výběr dám si čokoládu nebo si radši ušetřim na šminky, a postupně skončit u skoro samostatného rozpočtu.