Re: Děláváte něco, co dělat nechcete?

Ano, taky dělám věci, které nechci. Ale - z pudu sebezáchovy dělám dobré skutky, které mě řekněme poněkud omezují, jen do míry, kterou jsem schopna unést.

A je pravda, že jsem byla z domu zvyklá pečovat o domácnost "tak, jak se má" - štupovat ponožky, žehlit ručníky i spodní prádlo vč. ponožek atd. A když jsem to nezvládala, měla jsem z toho děsnej stres. Postupně jsem se - díky pomoci manžela, tchyně i psychologů - od těchto "předsudků" aspoň zčásti oprostila - dosud se s tím sice peru, ale už ne tolik, a když už něco dělám, tak vlastně s vědomím, že já to jsem, kdo chce TEN VÝSLEDEK, a ne jen že "se to má".

Horší je, že to hlavní, s čím se peru nejvíc, totiž vztah s mamkou, stejně není nějak tak k oboustranné spokojenosti: já se snažím jí pomáhat, telefonovat a jezdit za ní tak moc, jak už můžu a letos dokonce i víc než kolik jsem mohla, ale mamku to nijak nepotěšuje - má na mě stále (a odjakživa) příliš vysoké nároky, takže aby byla ona spokojená, tak bych se musela - pravděpodobně - zcela změnit (z pomalého a citlivého tvora na hyperaktivní a rozhodou ženu), a také zcela obětovat své soukromí (nesdílím zcela její názory, a ona by byla nejradši, kdyby mě měla pěkně pod kontrolou a já dělala pěkně to, "co se má") a samozřejmě i svého syna (protože ona by ho vedla jinak než jsem ho vedla já a než ho chci i nadále vést, a byla by zajisté opět spokojená jen tehdy, kdybych ho vedla přesně tak, jak ona si myslí, že je správné). Takže mi to trochu dost dělá problém, a já se s tím postupně učím žít (ty rodinkářky, které mě tu znají téměř od začátku, co sem chodím, si možná vzpomenou, jak dlouhodobý je to proces).