Jak důležité je míti naklizeno?

Letos v létě mi mamka zasadila pořádnou probouzecí ťafku :
přijela za námi na chalupu a celý den prouklízela :tohle má být tak tohle tak...všechno bylo špatně....
a to prosím jsem na chalupě měla druhou babičku a švagrovou s rodinou a protože ženských dost a o děcka nebyl problém se postarat, to zase zařizovali tatínkové, bylo normálně uklizeno, zameteno,umyté nádobí...no běžně. jistě tuhle nějaký hrnek od zrovna dopitého kafe pár roztahaných hraček a i kdyby tak co.
Během hodiny jsme se všichni krom mamky ocitli venku. Vyklidili jsme pole. To se nedalo vydržet. A v ten moment jsem si řekla dost. Řekla jsem dost všemu tomu dosavadnímu peskování stran naklizenosti. Mamka přijela do normálně zabydlené chalupy kde se pohybují dvě rodiny s dětmi a místo toho aby se přivítala a potěšila s vnoučaty celý den prouklízí aby druhý den v poledne zase jela pryč.
Maminka o své úchylce ví, víme to i my a víme, že s tím nejde hnout. prostě jí bereme takovou jaká je. míti uklizeno je u ní na jedmom z prvních míst. jenže mi teď přišlo, že odsunuje pod sebe rodinu....a jak moc to ovlivňovala mne v dětství i teď. Dosáhnout naklizenosti rovnající se fotkám ze žurnálu či reklam je dost nelehké. A hlavně v tom žít. Ale musím dodat, že v dětství to tolik vyhrocené nebylo.

Kdyby jste si sepsali žebříček hodnot, na kterém by bylo „míti naklizeno“ ? Troufám si odhadnout, že úplně nahoře by se asi nepyšnilo. A přesto by možná bylo zajímavé porovnat, kolikrát za den dítě upozorníme na nepořádek a kolikrát mu řekneme že ho máme rádi, třeba. No a proč by měl být snílek bordelář horší něž puntičkář co má ale naklizeno. Osobně bych třeba ten prouklizený čas v dětství byla radši někde s mamkou a něco zažívala. Co, že by to u nás nevypadalo jako ze žurnálu. Někam přijdete na návštěvu a vidíte co se dělo, žilo. U nás se uklízelo. Jo to bylo vidět a taky se nesmělo chodit po vytřené podlaze, protože byla čistá. Ale nějak si nemůžu vybavit společné chvíle s mámou než doma... Je třeba napsat že na nás tři děti byla sama. To jistě měla co dělat. MáMa také říká,že co kolem sebe dítě vidí, to bere jako normál. Do jisté míry asi ano ,jenže kdo určuje co je to ten normál! Dost dlouho jsem se prala s tím jak to tedy má být. A ono MÁ BÝT neexistuje. Vybodla jsem se na to. Uklidim co stíhám, vytřu když stíhám. Jsme zdraví. Hlavně se snažím být s dětmi, něco prožívat. Máme dohodu, že než se pustí pohádka a než se jde spát se uklidí. Uklízíme všichni společně, každý podle svých schopností. Tedy nejvíce já, ale stačí mi když se podílejí. Ono když mi víc pomohou také máme dřív hotovo a následuje to, co si přejí. Také ještě domácí práce berou jako zábavu. Jsou v období kdy chtějí pomáhat ikdyž dcerka už z toho pomalu vyrůstá.
Osobně si myslím, že aby si dítě začalo uklízet, musí v tom samo nacházet smysl. Jaký může být? Je od přírody pořádkumilovné nebo mu pořádek může pomoci orientovat se ve svých věcech? No hádám, že takových dětí, co si sami skládají trička do komínků je málo ,ikdyž jistě také jsou. Naopak vám děti spíše sami řeknou, že v tom mají svůj systém. A inteligent ovládá chaos...A vůbec netlačí se nějak moc na ten pořádek? Sama si pamatuji kdy jsem si uklidila pokojíček protože jsem to já tak chtěla a bylo mi v něm dobře. Sama jsem se v něm naučila udržovat pořádek protože mi to začalo vyhovovat. No a úplně malá jsem nebyla. Prostě až když jsem k tomu sama došla. A můj pořádek je pro mou mamku borel. No ale mě se líbí víc než její sterilno.