Re: Jak mám říct sousedům, že si nepřeju, aby k nám jejich dcera chodila?

Kačenko,
jestli jsem to dobře pochopila
- neřízené návštěvy holčičky jsou problém
- její rodiče Ti s hlídáním nepomohou...
... Proč to teda pěstuješ? Normálně jí řekni, že teď se to nehodí a neumožni jí, aby k vám chodila, jak se jí zamane.
Podle toho, jak to máš sociálně nastaveno uvnitř to buď zcela utni, protože nebudeš lhát, když já večer řekneš, že teď se to nehodí, děti už jdou spát/máme návštěvu ap. Sama přestane chodit, když z toho nic nebude. Rodiče se o ni asi moc nestarají, ona se nudí, zvlášť třeba navečer, kdy jdou všechny dětí jejího věku spát atp. K vám chodí, protože může, Ty ji nevyhodíš. Dle mě to časem vyšumí samo, když zjistí, že to nefunguje.
Nebo jí vysvětli, jak a kdyz se chodí na návštěvu - úměrně věku a možnostem. Myslím, že rychle pochopí, že může přijít, když ji pozveš, když se hrají odpoledne spolu a slušně se zeptá, ale ne v době večeře/večerníčku atp. Zvykne si na to, je tvárná, jen ji to doma nenaučili. Pokud o návštěvy u vás stojí, přizpůsobí se. Rychle pochopí, že odpoledne je to super, ale že když přijde večer, tak z toho nic nebude.
Já jsem podobně učila svoje mnohem starší příbuzný, protože u nich v rodině se na návštěvu přece nikdo nemusí hlásit. Jenže já nebyla na MD ani v důchodě, my jsme byli dva, když přijede neohlášená návštěva ve stylu "za hodinu jsme u vás" - tak třeba máme sotva chleba, rozhodně ne teplou večeři, když jsme byli na obědě. Podobně o víkendu - jenže u nás zpravidla nejsou žádné zbytky, a když, tak rozhodně ne pro 4 lidi. Přestala jsem si s tím dělat hlavu, tyhle návštěvy dostaly kafe a hotovo, vše co mám, ale nebyly třeba doma zrovna žádný sušenky a tak, neběžela jsem pro ně honem do obchodu, nechystala jsem žádný jídlo, manželovi jsem zakázala jet pro pizzu, po telefonátu "za půl hodiny jsme u vás, neměli jsme oběd, dali bychom si třeba pizzu", ať si jí koupí sami, jedou okolo. Nejsme zaopatřovací ústav a nefunguju na hvízdnutí. Máme svůj život, svůj program. Nežiju čekáním na návštěvu. No, a to bys viděla, jak rychle se začali domlouvat, když jsme párkrát nemohli, a ačkoli byli takové ty komentáře, jak jsem hrozná, že nemám uvařeno (v neděli ve tři fakt nemám, vařím ekonomicky pro očekávanou spotřebu), navíc tim, že vaří občas i manžel - proč já? Taky, když s tím měl zpočátku mentální problém jsem říkala: tak jim uvař! (za 45 minut se zmrazené maso nepřipraví, že).
Když se včas ohlásí - zeptají, domluví - tak v rámci možností mají přiměřené maximum.
Zpočátku jsem chtěla hezké vztahy a nevyhodila bych je, pak mě to začlo štvát, zamyslela jsem se, já se k nim chovám jinak - domluvím se, nic nevyžaduju atp., proč bych měla toto trpět? A když jim neukážem, že "takto ne" - co by měnili a proč?
Od té doby, když někdo potřebuje, věšinou se ptá dopředu (nebo se s náma nebaví, ale to je výhoda, rozhodně tím netrpím, nemám pocity viny ap.)
A když se nám to nehodí, tak to řeknem, že už máme jiný program - čemuž se oni strašně diví, ale jsou prostě zvyklí, že ti okolo nich sedí doma a dělají běžné domácí práce, které kdykoli mohou přerušit, my to máme jinak.