Beru.

Kdysi jsem dokázala prochatovat celé noci - totální fascinace virtuálnem. Nemohla jsem si pomoct, bylo to svým způsobem úžasný. Nový médium, který skoro nikdo nepoužíval, na internet se volalo do zahraničí, tady existovaly jen lokální sítě nebo pár serverů pro více uživatelů. Byly jsme asi 3 holky mezi obrovskou spoustou kluků, takže navíc ten lichotivý zájem! Paralelní život, který mě naučil i skládat počítače z různých divných součástek, abych se mohla připojit.
Bylo těžké přestat, ale čas tyhle pionýrské začátky převálcoval, takže to skončilo více méně samo. Dodnes mám ale kamarády, kteří se čas od času více či méně nečekaně objeví, takže na to vzpomínám ráda. Bylo to sice virtuální, ale zároveň opravdický, ti lidé existovali, i když trochu jiní, než si člověk představoval.
Je to cca 17 let.

Moje poučení: dá se to udržet, pokud člověk chce. A emoce jsou normální, i když jen nicky nebo ID, pořád jsme (jen) lidi.