Zamilovala jsem se do otce svých dětí

"Zamilovala jsem se do otce svých dětí. Jenže je to průšvih.
Už několik let žiji se ženou, která je vlastně muž (transsexuál). Dostala mě tím, že prostě neměla konkurenci - moudrost, vzdělání, ohromné charisma, něco, co bych ani nevěřila, že existuje. Moc si jí vážím a vím, že takový mozek, oporu, trpělivost už zkrátka nenajdu. Někteří buddhisté takovému "úkazu", myslím, říkají tisíciletá duše.
Jenže pak se ukázalo, že nejsem ochotna se smířit s životem bez dětí. Adopci jsem nakonec z určitých důvodů nechtěla, začala jsem se zajímat o umělé oplodnění. Zjistila jsem, že by to samozřejmě šlo i v mém případě, ale má partnerka přišla s tím, že děti by měly vědět, že mají otce. Navrhla a oslovila jednoho (hlavně svého) blízkého přítele mým jménem a on souhlasil. Asi půl roku po porodu jsem zjistila, že dotyčný je úplně okouzlující otec, pozorný, zábavný a (v rámci možností) rozumný. Naopak partnerka se k dětem staví do jisté míry rezervovaně, i když mi je od začátku největší oporou, obstará velké množství práce a v současné době mě podporuje i ekonomicky (předtím jsem ale zase podporovala já ji).
Otec za dětmi jezdí, hlídá, nakupuje pro ně a dělá takovou tu show perfektního táty. Má na to ale kapacity, protože přes týden si odpočine, zajde si "za kulturou" a pak už se věnuje jen dětem. Ke mě se chová pozorně, mile, na veřejnosti by nikdo neřekl, že nejsme nejspokojenější rodina na světě.
No a tak se to stalo. Bohužel (?) nejsem lesba, spíš jen velmi tolerantní. Jenže teď mám kolem sebe už dlouho velmi přitažlivého muže, a jeho show na mě zkrátka zabrala. Nevím, jak je na tom on, v tomto směru je velmi uzavřený, myslím, že jsem mu sympatická, ale dál si absolutně nejsem jistá. Zdá se, že se současnou variantou upořádání je spokojen, no, který muž by nebyl, když mu "rodina" funguje sama, moc toho po něm nechce a má zachovánu svobodu... Nevím, jak by snášel mé případné vyznání. Partnerka zatím jeho invaze do našeho života snáší, i když nadšená občas nebývá.

Nepočítala jsem s tím že můj vztah s otcem mých dětí může nabýt této míry intimity a teď řeším, co s tím. Můžu zodpovědně prohlásit, že kdyby to nebyl otec mých dětí, nechala bych ho plavat, hlavně by se ke mě těžko dostal tak blízko. Teď ale nemyslím na nic jiného (už to trvá strašně dlouho), občas trpím až nechutenstvím, když jsem sama, bulím jako patnáctka a představuju si, jak by to bylo úžasné, kdybychom byli úplně normální rodina, on, děti a já. Na druhou stranu úcta k partnerce, bez níž bych možná žádné děti neměla, s níž jsem prožila mnoho let a která je na mě v určitém smyslu existenčně závislá, mě úplně paralyzuje pro případ, že bych chtěla odejít od ní k němu.
No a děti, to nejlepší, co mi život dal (vlastně mi je dali ti dva), rostou..."