Společná péče

Společná výchova



Schválení dohody o společné výchově v podstatě znamená, že poměry nezletilého nejsou ani po rozvodu nijak upraveny a nijak se nemění právní postavení dítěte k jeho rodičům. Společná výchova předpokládá, že dítě bude mít s oběma rodiči stejný kontakt. Toho lze dosáhnout v případě, že i po rozvodu žijí rodiče v jednom bytě a nebo naopak v případě, kdy dítě už je blízké věku zletilosti a s rodiči už fakticky nežije. Společná výchova klade na rodiče velké nároky, jelikož se musí být schopni o všech záležitostech týkajících se dítěte dohodnout. Problematická může být zejména otázka financování běžných potřeb dítěte i např. nákup vybavení domácnosti nezbytných pro její chod, vezme-li v úvahu, že okamžikem rozvodu manželství dojde ze zákona k zániku společného jmění manželů. Pokud rodiče tohoto schopni jsou, je na místě otázka, zda existoval rozvrat manželství takové intenzity, aby nebylo možno očekávat obnovení manželského soužití.



Střídavá výchova



Český právní řád výslovně upravil střídavou výchovu až s účinností tzv. velké novely zákona o rodině z roku 1987. Z judikatury je však zřejmé, že i před touto výslovnou úpravou bylo možné, aby soud upravil poměry nezletilého dítěte svěřením dítěte do střídavé výchovy, kterou zákon nevylučoval.



Střídavá výchova znamená, že dítě žije po určitý časový úsek s každým z rodičů. Zákon neuvádí, po jaké době by ke střídání mělo docházet. V praxi soudů se uplatňuje model střídání po měsíci, soudy však schvalují i dohody o střídavé výchově po týdnu. Podmínky pro svěření dítěte do střídavé a společné výchovy jsou totožné. Oba rodiče tedy musí být výchovně způsobilí, musí mít o střídavou výchovu zájem, svěření dítěte do střídavé výchovy musí být v zájmu dítěte a střídavou výchovou musí být lépe zajištěny jeho potřeby.



Nezbytným předpokladem pro možnost realizaci střídavé výchovy je u dítěte školního věku zachování školní docházky do jedné školy a skutečnost, že bude mít možnost provozovat své mimoškolní aktivity. Rodiče musí být dohodnuti na mnoha podrobnostech týkajících se denního života dítěte, zejména na tom, zda bude mít dítě u každého rodiče své věci, nebo zda se bude každý měsíc kompletně stěhovat, kdo bude dítěti prát, nakupovat s ním nákladnější vybavení apod. Zároveň musí být již od počátku zřejmé, kdo bude jednotlivé potřeby dítěte hradit. Rodiče by se měli dohodnout i na trvalém bydlišti dítěte, zejména z toho důvodu. že řada sociálních dávek je vázána na trvalé bydliště. S uvedenou problematikou souvisí i dohoda rodičů, kdo bude na dítě uplatňovat daňové zvýhodnění na vyživované dítě žijící s ním v domácnosti ( nyní dle § 35c zákona č 45/2006 Sb. o daních z příjmu).



Jestliže dítě staršího věku se společnou či střídavou výchovou výslovně nesouhlasí (nechce se mu např. stěhovat, má k jednomu s rodičů horší vztah), pak by soud toto stanovisko dítěte měl akceptovat.



Již ze samotného znění zákona o rodině a souvisejících předpisů vyplývá značně podezřívavý přístup k těmto institutům [3]. Je zřejmé, že v České republice je toto uspořádání stále pro řadu lidí jen obtížně přijatelné, protože je příliš nové a neobvyklé [4]. Časem se ale bude pravděpodobně okruh jejích obhájců rozšiřovat. Problematický ale zůstane fakt, že toto uspořádání není vhodné pro každé dítě a klade zvýšené nároky jak na dítě, které si buduje svou identitu v měnícím se prostředí, tak na rodiče, kteří musí nadále tomuto uspořádání přizpůsobit své životy a vyjít dítěti maximálně vstříc. V neposlední řadě se jedná o nároky materiální: ne všechny rodiny si mohou dovolit mít potřebné zařízení dvakrát a neustálé stěhování celého dětského majetku je obtížně proveditelné; navíc střídavá výchova vyžaduje uspokojivé řešení bytové situace, nejlépe tak, aby dítě mělo u obou rodičů svůj pokoj či alespoň vlastní prostor a to není v současné situaci trhu s nemovitostmi v ČR jednoduše realizovatelné.





Více na http://www.soc.cas.cz/porozvodu/info/cz/25066/Spolecna-a-stridava-pece.html