Věříte někdo, že první láska může být na celý život?

Ahoj,mám doma čerstvé miminko a když jsem v porodnici rozesílala sms, jedna odpověď mi uvízla v hlavě tak, že na ni musím pořád myslet.
Moje spolužačka z vysoké mi napsala, že mi to něchtěla těhotné říkat, ale že se rozvádí, protože manžel si našel jinou.
To by nebylo nic raritního, kdybych tyhle dva nepovažovala za pár, který měl spolu zešedivět a houpat u toho na kolenou pravnoučata.
Poznali se před 20ti lety, jí bylo necelých 15, jemu 17, všechna poprvé prožívali spolu. Přežili x let dojíždění na koleje, smrt tátů na obou stranách rodiny, mají dvě krásné dcery ve školním věku... Letos v únoru začali stavět barák, aby holky měly své pokojíčky, 3+1 začínalo být těsné...prostě z venku dokonalá kompaktní rodina. Vlastně i zevnitř, z pohledu spolužačky. Vždyť ještě na konci únra jsme spolu kecali ve vířivce, jak toho svého po těch letech pořád miluje a jak je život super, že sehnali pozemek na stavbu. No a pak po 3/4 roce mi napíše, že si ten její našel jinou a rozvádějí se....
Já to nějak nemůžu rozdýchat. Celej život mám komplex, že já musela těch chlapíků poznat víc než přiznávám, abych toho pravého potkala. A spolužačka si byla vždycky tak jistá, že ten její první je jediný. Co si myslíte vy? Mají první lásky šanci? Nebo pak jeden zatouží ochutnávat i jinde?