Re: Dokdy je

Taky jsem chtěla založit takovou diskuzi a ptát se maminek, zda jsme normální. Máme 4,5letého synka a odmalička (dlouho jsem ho kojila) spí s námi v ložnici - má u naší postele na mé straně svou postýlku. Nedělá nám to problémy, usíná v té své postýlce sám, umí to, v tom není problém. Když jsme postýlku přestěhovali do pokojíčku, usnul tam taky v pohodě, ale problém je v tom, že je to dítě, které se docela často v noci budí ze sna - bd má ošklivý sen a potřebuje pomazlit, nebo se chce jen dotknout mé ruky, aby se ujistil, že jsem blízko....vadí mi se v noci vzbudit děsem, že malý řve (pokojíček je docela dalko od ložnice), protože kvůli vzdálenosti bych jeho první zakňučení neslyšela. Vadilo by to mně, musím vstát, jít přes půl bytu, cvíli ho konejšit, pak u něj chvíli sedět, pak jít zas přes půl bytu zpátky a hodinu se pokoušet usnout. A takhle několikrát za noc. Manža mě přemlouvá, že už je synátor velký kluk. Má jistě pravdu, ale jemu se to říká, když by vedle něj mohl jezdit tank a spí jak zabitý.
Mně je synova blízkost příjemná, když je třeba u prarodčů na hlídání, tak je mi v ložnici bez něj smutno. Nevnímám ložnici jako čistě sexuálně laděnou místnost. Často přijdeme z práce, jen tak si lehnem do pelíšku i s prckem, povídáme si, jaký jsme měli den, co jsme dělali...je to krásné a já se takových chvilek nemůžu nabažit.
Je pravdou, že v našem okolí jsme taky jediní a známí si téměř ťukají na čelo, ale já si říkám "no a co", je to moje dítě, do dvaceti s námi spát nebude a rozhodně ho od sebe nebudu odhánět, zatím máme čas.