Re: Syn nechce domů od táty

Ne, to nežádám.

Jestli něco, tak aby rozvedení rodiče akceptovali fakt, že rodinnému životu svých dětí zasadili docela velkou ránu, a chovali se podle toho, a né se dál tvářili, že to bylo, je a bude fajn.

Nejde tolik o to, kdo to zavinil, kdo to chtěl, kdo bojoval, kdo se snažil... Tady chápu, že každý to má jinak, každý vztah se zaplete a zničí jinak...

Je to, jako když nemáš nohu. Může být, že ses narodila bez nohy, že sis jí uřízla motorovou pilou, že ti jí amputovali kvůli cukrovce... Tady je různost a různě se k tomu přistupuje.
Společný a nutný rys je přijmout, že nemáš nohu a tudíž se nemůžeš chovat jako dvounohá, i kdyby sis to stokrát přála a sto lidí ti tvrdilo, že by to vlastně šlo.

U (nejen svých) rozvedených rodičů mám pocit, že nechápou, že žijeme v beznohé rodině (a tady je asi to, co mě donutilo reagovat na Cimoril), a když na ten pahýl dopadnu (nebo i oni), tak to popírají. Stojím ve vzduchu a oni tvrdí "vždyť stojíš na noze" a já letím v prázdnu a "ne, pomoc, tady žádná noha není, padám", "ne, stojíš na ní" a já vím, že už mě huba bolí, jak jsem dopadla...

A pak až je otázka, jestli třeba nebylo životně nutné uříznout nohu, co měla sněť...a vy jste mi nikdo vaši nohu neukázali, tak do toho se nebudu montovat, ale nějak nedokážu uvěřit, že tolik nohou v našem národě má na životě ohrožující sněť, spíš se mi zdá, že si je lidi lehkovážně uřezávají, i když by stačilo jí třeba mazat dezinfekcí a pravidelně převazovat, nebo hůř, stačilo by přezout do lépe padnoucí boty...

To je jen přirovnání, uvědomuju si, že je nedokonalé, ale k zamyšlení snad stačí.