Re: počátek těhotenství a neobvyklý průběh

Ahoj,

při prvním jsem také krvácela už od 4tt. A nakonci strávila 3 měísce v nemocnici a donosila jsem do 38tt a hned jak UTZ ukázel 38 dostala jsem vyvolávačku a šla jsem. Měla jsem děsný strach, jak to dopadne a jestli miminko bude zrdravé, i když my bychom milovali i kdyby nebylo. ...a ted, už dva dny přemýšlím, jestli se podělit s Vámi o ty pocity a nebo si je raději nechat pro sebe. Včera když jsem na roinu vlezla tak tu běželo co je horší, mít 2 a nebo 3 dítě a dneska tohle téma.

...doufám, že se nebude zakladatelka zlobit, když se sem vetřu. Ale u prvního dítěte jsem zbožˇmnovala i to malé vajíčko a těšila se a pořád ho nabádala aby bojovalo, abychom to zvládli. A ted´. Na těhotenství jsem čekala pul roku a ted´ když je tu. První týdny jsem byla štástná, ale furt jsem si Řílala že ten hezký pocit z toho, že nosím v sobě nový život příjde a stále nikde. Dneska jsem po měsíci poprvé zvracela jen jednou a dokázala vstát v 8hodin a jít ven a žít normálně, cítím se dneska tak jako už dlouho ne. MOžná proto, že jsem včera manželovi řekla o svých obavách. Mám ted kolem sebe tolik kamarádek, co mají druhé dítě a jsou naprosto zoufalé. Já nemám strach, že to nezvládnu fyzicky, ale spíš psychicky, už ted´ mám někdy pocit, že nás ty nevolnosti a únava "okrádají" o naše hezké dny. I když kluk nijak nezměnil své chování, jen ted´ chodíme míň ven, víc se povalujeme, doma je bordel a já si říkám zvykej si. Pořád si říkám, že až se to malé narodí, bude to dobřé, Jáchym je fajn a pohodový, že to zvládneme, ale jak já je podělím o tu lásku, to já nevím... . Je to normální? Nejsem zralá na psychárnu?