Syndrom odcizeného rodiče - SOR

Před časem jsem narazila na informace o syndromu odcizeného rodiče. Není asi náhoda, že se jím zaš´titují zejména organizace a právníci prosazující práva otců na výchovu dětí. Pro ty, co se s tímto pojmem doposud nesetkali\nesetkaly, připojuju níže definici. Pokud vás k tomuto tématu zajímají podrobnosti, více informací je např. na stránkách Českého helsinského výboru http://www.helcom.cz/view.php?cisloclanku=2008040701


Napadly mě v souvislosti s SOR tyto otázky

1. Kdy někdo přijde se syndromem zavrženého dítěte? Namáhal se někdo spočítat, kolik dětí je zavrženo po rozvodu svým nepečujícím rodičem, prostě proto, že nemá zájem? Zabývá se někdo seriózně situací těchto dětí?

2. Co si o tomto syndromu myslíte? Je to objevení objeveného? Je to přirozená adaptace zúčastněných na rozvodovou a porozvodovou situací? Nebo je to přirozený důsledek vysoké rozvodovosti?


Definice SOR, postoje k SOR

Jedná se o jev, vztahové onemocnění, kdy závažný partnerský konflikt, rozchod či rozvod rodičů vede k narušení až úplné ztrátě vztahu dítěte k jednomu z rodičů. Svými důsledky traumaticky postihuje všechny členy rozpadlé rodiny.

Původně s tímto termínem přišel americký psycholog Gardner, který tímto termínem definoval proces, kdy je dětem vůči rodiči předkládána kritika a vštěpována nelibost až odpor, který nemá své opodstatnění. Zahrnuje také nadměrně zveličování drobných nedostatků nebo běžných negativních povahových rysů. SOR je v původním Gardnerově smyslu vnímán jako aktivní popouzení dítěte rodičem, se kterým žije, proti druhému rodiči, bránění dítěti v kontaktu s chybějícím rodičem, neodůvodněnými obviněním ze zneužívání dítěte chybějícím rodičem. Tento jev se objevuje logicky především u toho rodiče, který s dítětem žije. Odcizení rodiče však nevzniká pouze popouzením, svou roli zde hraje i samo dítě, které se podílí na rozvinutí syndromu nezávisle na rodiči. Programující, respektive kopírovaný či preferovaný rodič (lze používat kterékoliv z těchto označení) přispívá k odcizení jak vědomě, tak podvědomě. Dítě záhy pociťuje k odcizenému rodiči strach, odpor až nenávist i přesto, že jejich původní vztahy byly hezké a kvalitní.

Současné postoje odborné i laické veřejnosti k tomuto jevu oscilují od bagatelizace problému až po zneužití “syndromu“ jako další zbraně v rozvodové válce rodičů. Např. česká psycholožka Gjuričová se domnívá, že jde o kontroverzní koncept, který nemá jednoznačnou podporu ani ve Spojených státech, odkud vzešel. Poukazuje se i na mocenské zájmy, zejména organizací sdružující nespokojené otce. Klasifikovat SOR jako nemoc se pro odbornou práci nehodí, skoro lze říci, že škodí a vede k polarizovanému hodnocení: někdo je nemocný, potřebuje léčit, někdo je viník a někdo oběť. Považuje to spíše za příklad neadekvátní medializace vztahového problému.