Nejsi akční, jsi out

Jsem obklopena převážně lidmi, kteří nemají dost trpělivosti, mají rádi jednoznačné názory, chtějí všechno hned, dělají neuvážené závěry. Těžko pak s nimi řešit nějaký složitější problém. Ten jsem měla. Bála jsem se o tom mluvit, vlastně jsem si dlouho nechtěla přiznat, že ten problém mám, protože jsem věděla, že na jeho řešení budu sama. I přes to jsem se rozhodla navštívit psychologa. Začala jsem mluvit o něčem jiném s tím, že se k tomu postupně nějak dostanu. Mluvila jsem asi pět minut a on se do toho vložil. Začal rozhovor vyhrocovat, asi aby mě vyprovokoval a abych se dostala k jádru věci. Ptal se, jestli se celkově cítím dobře nebo špatně. Co je to proboha za otázka? Kdybych se cítila dobře, tak tam nechodím. A kdybych přiznala, že se cítím špatně, jak bych potom mohla mít sílu, abych se s tím poprala? Že by mi ji dal ten člověk, který má problém poslouchat mě déle než pět minut? (Problém už jsem vyřešila. Po delší době jsem konečně našla člověka, který mě vyslechl.)

K tomuto příspěvku mě vlastně vyprovokovala psycholožka v pořadu "Sama doma". Radila, že v některých případech nemají rodiče neustále napomínat děti, aby si uklízely svoje věci, že je dobré naopak udělat ještě větší nepořádek. Mám z toho pocit, jakoby se ve své praxi setkávala zejména s příliš starostlivými rodiči. Já mám zkušenost, že alespoň z 50% platí opak, a právě proto bych právě toto do televize neříkala. Protože to, co je řečeno v televizi je pro mnohé velký vzor. Působí to jako reklama.
Znám spoustu lidí, kteří rádi dělají velké "čóro", ono je to velice snadné, uleví si, a za nic dle svého názoru nenesou odpovědnost. Urážejí lidi, jsou bezohlední. Pletou si asertivitu a bezohlednost. A takto se chovají někteří rodiče a jejich děti je napodobují. Nevadí jim, jak málo toho ví, ale jsou hrdí na to, jak se dovedou prosadit.

Přála bych si, aby lidé, kteří skutečně přemýšlejí, byli více ceněni. A ne ti tlučhubové, kteří myslí hlavně na to, jak koho vytočit.