Re: Blbnete, když jste doma zavřené?

Za normálních okolností jsem vůči hrabání dost odolná. Tuhle jsem si s údivem uvědomila, že jsem kvůli špatnému počasí a lehce nachlazeným dětem snad 3 dny ani nevystrčila nos z bytu. Když jsem se o tom zmínila před svou maminkou, tak prohlásila, že na to jsem překvapivě příjemná.
S nemocnými dětmi mi začne hrabat tak druhý den. Starší syn poprvé stonal, když mu bylo 11 měsíců. Úplně přestal jíst a byl zase plně kojený a já jsem mu pořád dokolečka vařila nový sunar a on ho nechtěl a já jsem byla vzteklá jako pes. Jakmile přišel manžel domů (často chodí i hodně pozdě), tak jsem se okamžitě musela jít ven proběhnout, jinak bych se snad zbláznila. A to jsem si pořád dokola opakovala: "Co sakra blbnu? Co mají dělat maminky, které mají vážně nemocné děti a jsou s nimi třeba několik měsíců v nemocnici? Vždyť se celkem houby děje! Musím se okamžitě uklidnit!"
Velký problém nastal v okamžiku, kdy mě odvezla záchranka s nějakou žlučníkovou příhodou. Manžel zůstal doma s plně kojeným miminkem, které mělo horečku. Naštěstí jsem v nemocnici dostala léky a hned se mi ulevilo, takže jsem okamžitě podepsala revers a jela domů. Pak jsem ale jeden den musela ležet a mohla jenom kojit.