Re: Děti mi utekly k otci

Tak jsem konečně sebrala odvahu, abych Vám napsala, jak se to vyvíjí dál. Jste moc hodné a opravdu Vám všem moc děkuju, za podporu, za povzbuzení i za mailíky Člověku to pomáhá, necítí se tak sám ... Protože přece jen, i když můj současný manžel je poklad k nezaplacení, veliká opora, přece jen je to chlap a nedokáže se vžít do pocitů matky.

Co se týká Vašich rad - k psychologovi chodíme už několik let. Dcera, které je teď 16, rozvod nikdy nezvládla a má s tím veliké problémy. Přesto ale vždy tíhla víc ke mně, než ke svému otci, proto mě i všechny kolem velmi překvapilo, když se rozhodla žít u otce.
Snažila jsem se celou situaci popsat na sociálce, advokátům i psychologům, i v Krizovém centru jsem byla ... Výsledek? Nemůžu dělat zhola NIC.
K psychologům musí jít problémy nahlásit samotné děti nebo jejich otec (protože už u mě děti nebydlí), na sociálce nemají prostředky pro to, aby nechali děti nebo jejich otce vyšetřit pro podezření na syndrom zavrženého rodiče a u žádného soudu nemám sebemenší šanci uspět, protože se dětem NIC NEDĚJE!!! Jsou dobře zaopatřené, chodí na očkování, učí se víceméně v normě, kázeňské problémy nemají, jejich otec je nebije, není alkoholik, chodí do práce ...

Momentálně je to takhle:
Obě děti jsou od října stále u otce, proběhl už i soud, kde děti řekli, že chtějí bydlet u otce, takže jsem neměla jedinou šanci.
Syna (12 let) jsem za ty 4 měsíce viděla asi 4x na jedno odpoledne (včetně vánoc!), přišel vždy když měl dostat dárek - narozky, svátek, vánoce, vysvědčení ...
Dcera k nám chodívá několikrát za týden, díkybohu.
Bohužel se to celé hroutí stále víc.
Syn je už natolik zmanipulován, že k nám vůbec NECHCE, a dcera je na zhroucení.
Během těch 4 měsíců zhubla snad 10kg (vždycky chtěla zhubnout, takže z toho má radost, ale vypadá teď strašně, všechno na ní visí) a nikomu to nepřijde divné! Její otec ji chválí, jak jí to teď sluší! Když u nás dcera někdy (málokdy) jí, sní neskutečně malé porce a ihned poté odchází na WC, podezírám ji, že podlehla anorexii a bulimii.
Navíc už měsíc chodí ke své dr. s bolestmi břicha, dr. si neví rady, fyzicky je v pořádku.
Její otec to léčí tím, že jí celý měsíc nedává jíst nic jiného, než rohlíky a vánočku, kupuje jí drahé léky na bolest břicha. Každého rozumného jedince napadne, že s takovou stravou a stresem nebude nikdy v pořádku a já její máma, nemůžu udělat VŮBEC NIC.
Včera večer u nás dcera byla, tajně (má od otce ZAKÁZÁNO k nám chodit!) a probrečela dvě hodiny. Vyprávěla, jak musí každý den poslouchat "tatínka", jak o mě strašně mluví, že se o ně nechci starat ... Připadá si DIVNÁ, protože mě má i přesto ráda ...
Když se jí zeptám, jestli se k nám nechce vrátit, odpoví, že MÁ STRACH, ŽE UŽ JÍ TATÍNEK NEBUDE MÍT RÁD, že už ji nebude chtít.

K dokreslení situace - syn byl vždy velmi chytrý, nosil jedničky. Teď měl na vysv.samé dvojky (je v páté třídě) a ředitelskou důtku ... Když se dcery zeptám, co dělávají s tatínkem, dozvím se, že si můj 12letý syn čte Sluníčko, které mu kupuje jeho otec pravidelně, nebo si spolu hrají s dinosaurama ... Nevěříte? Já taky ne.
Komunikuju s dětmi maily, není výjimka když mi píšou ve 3 hodiny ráno (!!!).
Jejich otec dělá na směny a nemá žádný problém nechávat děti samotné i při noční.
Dcera mě už asi 8x požádala, ať jí napíšu omluvenku, že zaspala do školy.
V prosinci mi u dveří zvonila policie, že dcera je v nemocnici, že ji našli opilou na ulici ve dvě ráno.

Ani tohle všechno nestačí, aby zasáhl někdo povolaný - sociálka, psych., nikdo ...
Ten pocit bezmocnosti je neskutečný ... Víte, že někdo ubližuje vašim dětem a nemůžete udělat vůbec NIC, jen být pořád připravená podat těm dětem pomocnou ruku, nabídnout rameno na vybrečení ...