Ano, Petrando.
Po 17ti letém manželství se se mnou můj manžel rozvedl kvůli kolegyni, která je o 10 let mladší.
Založil novou rodinu, mají spolu dítě.
Naše děti odstavil na druhou kolej.
Jak jsem to snášela? No, zpočátku velmi špatně, myslela jsem, že smutkem, ponížením....umřu.
Neumřela

, postavila jsem se na vlastní nohy, začala žít sama, ne hůř, prostě jinak, já a děti.
A teď po deseti letech mám pocit, že to jistě bylo velké životní zklamání, ale s odstupem, myslím mnohem víc traumatizující děti, než mě. S tím zkomplikovaným dětsvím, respektive selháním nás jako rodičů, mám pořád problém.
Mě to posunulo dál, mám pocit, že se teď na spoustu věcí dívám jinak, jiné věci jsou pro mě důležité.
A nakonec žiju v dalším partnerském vztahu, který už také ale vnímám jinak. Řekla bych ne tak fatálně, osudově, což neznamená, že v něm není láska, starost, pochopení atd. Ale už vím, že nic není na věky, ani kdybych se rozkrájela.
Šetřím se slovy šťastná, ale rozhodně jsem spokojená a snad i klidnější
P.S. Vztahy s mým ex jsou v rovině rodičovského partnerství, jinak nevím. Odešel, řekl jen , že se zamiloval jinde a bylo.
Po téměř 20ti letém soužití to pro mě bylo a je málo, abych pochopila.Ale už to neřeším.
Asi tak.Jestli chceš něco konkrétního, tak se zeptej.