Muž bez emocí

Mám doma Monty v mužské podobě.. Je to velmi milý, citlivý, inteligentní člověk a veskrze rozumově založený. V podstatě se se mnou nehádá. Nechápe proč by měl. Dnes jsem se díky němu opakovaně dostala do naprosto hysterického stavu, kdy jsem tu ječela jak na lesy (asi minutu, pro představu) a byla v podstatě bez sebe. Pak jsem upadla do hluboké bezvýchodné sklíčenosti, že jsem duševní mrzák, který ke svému životu potřebuje, aby muž chápal moje pocity. Myslím si, že jsem vcelku čitelná a umím pojmenovat téměř nehmatatelná hnutí duše (moje původní rodina rozum moc nepoužívala, vše šlo přes emoce) a nechci moc. Můj muž se při seznámení zdál jako skála a to mi imponovalo a stále imponuje. Jen nějak vedle něj neumím žít, protože jsem jak vystřižená z romantického filmu. Schizoid určitě není Je tu někdo, kdo umí poradit, jak se stát realistou? Nemalovat si ideální obrázky o souznění duší. Nebo kdo je podobně postižen jako já. Díky.