Mám zůstat s partnerem nebo odejít?

Už fakt nevím. Víc hlav víc ví. Pokusím se být stručná a poprosím vás o vaše názory. S partnerem jsme pět let. První dva roky byly dost ošklivé. Jeho nevěry, moje výčitky, hádky, z jeho strany občas facka, uhození... Tehdy jsem poprvé odešla. Asi na 14dní. Po krátké pauze si uvědomil o co asi přichází, sliboval hory a doly... a já se vrátila. Je pravda, že se změnil. I já se změnila. Oba jsme byli jiní. Lepší. Docela to fungovalo. Kolem třetího roku vztahu jsem začala myslet na rodinu, svatbu.. Kdykoliv jsem to téma ale nadhodila, byly hádky. A tak je to v podstatě dodnes. Není schopný o tom mluvit, poslední tři Silvestry jsem slyšela "Tento rok už to vyřešíme", a nikdy nic. Mé hodiny tikají a mám pocit, že už to nevydržím. Ponižuje mě o tom jen znovu začít mluvit, snad už i na to jen pomyslet, protože si vybavím ty oči vsloup, ten otrávený pohled "Vykecej se a dej zase na měsíc pokoj"... V pondělí jsem se rozhodla a řekla mu, že bych to ráda skončila. Že mě fakt nebaví na něco pořád čekat, o něco se prosit. Že po pěti letech vztahu (a jemu táhne na 30) je přece přirozené tyhle věci chtít a on není schopen (nebo ochoten?) mi je dát. Od pondělí to každý večer řešíme. Někdy mírněji, někdy ostřeji. Chvíli brečíme, chvíli ječíme.
Do toho mě poslední dobou nebaví sex, nebaví mě s ním nic. Každý večer přijdeme z práce, on je buď v hospodě(2xtýdně), tak jsem sama doma, nebo je doma a to sedíme každý u svého pc a čučíme do něj a mlčíme. Nechápu, jak jsme to mohli nechat zajít až sem. Nechápu to, že nemáme potřebu spolu mluvit. Že nás to tolik nebaví. Že neděláme nic společně.. Já se snažila vždy. Táhla jsem ten vztah. Dávala do něj vždy víc. Ale poslední měsíce mě to nějak přestalo bavit. Unavuje mě to. A dopadlo to tak jak to dopadlo..

Otázka zní - odešly byste nebo zůstaly?

PS - On se ani nijak zvlášť nesnaží. Nechce mě trápit. Chce abych byla šťastná. A jestli budu šťastnější bez něj, mám jít...

Ale sakra těch pět let.. těch je mi tak líto.. zahodit je..