Re: Je tu někdo kdo nemá žádný vztah ke zvířatům?

Zvířata ráda mám, jako děcka jsme měli kde co, napřed andulky, pak různé hlodavce, nakonec i kočky a psa. Teď coby dospělá s vlastními dětmi k tomu mám teda trošku odstup, ne že by se můj vztah ke zvířatům nějak změnil, ale vidím, že to není jen potěšení, ale taky zodpovědnost.

Momentalne pri dvou malych detech si neumim predstavit, ze budu jeste litat se psem, navic hodne jezdime pryc, takze bychom ho bud museli brat s sebou nebo ho někomu nechat, což moc nepřipadá v úvahu. Když se zamyslím nad exotickýma ptákama, tak jim asi taky není v kleci dvakrát hej, hlodavci zas moc nevoní, kočku bysme zas chuderu museli kastrovat a kocour všechno značkuje, vim jak to "voní" v bytě mojí mamky, která ho má, a to bych prostě nedala :-( Navíc když vidím, jak se ty miláčci většinou krmí granulema a konzervama, tak mě je jich líto :-(

Nepochopím taky, jak si někdo může pořídit psa a je celej den v práci, a pes sedí 8 hodin v bytě, a znám pár takových lidí, to mi hlava nebere. Navíc mám pocit, že někdy platí heslo čím menší byt, tím větší pes, procházky po místním sídlišti mě v tom utvrzují. Nebo kočka, která v životě nešla ven - zas nemusím daleko pro příklad - kamarádka si koupila britskýho kocoura (synovi) a ven ho prý nepouští, stál moc peněz , a to mají barák se zahradou. To zvíře musí být přece zdegenerovaný, nebo ne?

Otázka je, co budem dělat, až si děti budou přát zvířátko, naši mi vše dovolili, takže určitě jsem připravená udělat nějaký rozumný kompromis. Asi se nejvíc kloním buď k nějakýmu ptákovi nebo ke kočce, ta mi připadá taková "samostatná jednotka", asi nevyžaduje tolik pozornosti jako pes. Ale i tak mi jde o to, aby se to zvíře cítílo dobře a přirozeně a abychom ho neměli jen proto, že je to "in", ale taky respektovali jeho přirozenost.