Re: Dcera se od nás odstěhovala

vidím to podobně - každý se s něčím potýká a ne vždy to jeho bližní přijmou dobře. Myslím že opravdu každý z nás si nese v sobě nějakou křivdu z dětství/mládí ať už od rodičů, učitelů, kamarádů nebo jiných osob které na něj měly vliv, a dál se to přenáší do jeho dalších vztahů a činů.

Za jednání Pavlina muže není odpovědná ani Pavla ani dcera která se odstěhovala, nicméně musejí na to nějak reagovat, tady a teď. Situace to není příjemná, ale vše není jen příjemné. Mě taky táta vlastně vyhodil z domu protože jsem chodila s klukem který se mu nelíbil - řekl že buď zůstanu bez něj v domě rodičů, nebo ať si s ním táhnu kam chci... jistě, odešla jsem. Máma taky nesouhlasila s tátovým postupem. Koneckonců opravdu to byl jeho dům a já byla plnoletá, práci jsem měla i neměla ale pokud jsem si chtěla dělat co já sama chci, odstřihnout jsem se musela. Dnes po více než 10ti letech s tátou zase mluvím, částečně jsem mu to odpustila, částečně ne, v mezích standardních vztahů spolu dokážeme vyjít. Asi mě svým způsobem má rád, jen se nedokázal přenést přes ten pocit že už mi nemůže dál řídit život, že se nechci chovat podle jeho naplánovaného (toho nejlepšího a jediného možného správného) scénáře..... Bojovala jsem s tím v sobě i já, mrzelo mě že mu nejsem dost dobrá, pak po jednom sezení s takovou velmi zvláštní psycholožkou jsem si začala konečně uvědomovat že za to jak se cítím není odpovědný táta ale já sama, nešlo to hned ale dneska jsem už schopná vidět že i když mě jednu dobu v podstatě zavrhnul, odejít bylo opravdu nejlepší řešení, jinak se v tom vztahu přetahujeme o moc nad mým životem dodnes.

Třeba Pavlin muž má taky dojem že si za svou výchovu nebiologické dcery "zasloužil" víc, chtěl pro ni něco jiného, a nedokáže to v sobě potlačit.