Je ten kluk normální?

Mám za sebou jednu dětskou návštěvu, která zanechala dojem vskutku nesmazatelný. Za mou pětiletou dcerou přišel na návštěvu její čtyřletý kamarád, modrooký kudrnatý blonďáček se vzhledem anděla. Pustili se do svých her, a všechno probíhalo v mezích dětské fantazie a divokosti, až do okamžiku, kdy jí s gustem a rozmyslnou škodolibostí skočil na hlavu. Doslova. V ten okamžik mi zatrnulo, pospojovala jsem si útržky jejich odpoledne a usoudila, že možná NENÍ všechno v rámci oné dětské divokosti a fantazie. Posuďte sami a poraďte, jestli jsem jenom přecitlivělá (v zájmu objektivity podotýkám, že jsem ve 33.t.t.) nebo by tohle chování vyžadovalo zásah odborníka.

Příklad první – Brumbino a plastová zvířátka. Malá staví domečky, v nich ubytovává plastová zvířátka. Zvířátka se chodí navštěvovat, různě se hádají, občas se perou, masožravci žerou býložravce, nemluví spolu a zase se udobřují. Chlapec přichází a zapojuje se do hry - do domečků a zvířátek bouchá pěstí, celou „vesničku“ rozbije a po protestech dívky odchází hrát si jinam, bere si stavebnici sám, postaví domek, ubytuje v něm zbylá zvířátka a dinosaury, rozeběhne se, na domek skočí a s výkřikem: „A teď jste mrtví!!“ dupe po troskách stavebnice. Tím hra končí.

Příklad druhý – chlapec si z hraček vybere plyšové štěňátko, vezme ho kolem krku a pěstí mu buší do do plyšového čumáku se slovy: „Ubližuju maličkýmu pejskovi, jsem hrozně zlej.“, načež ho odhodí a víc si ho nevšímá. Hra opět končí.

Příklad třetí – děti jsou vyzvány, aby po sobě uklidily hračky. Děvče se pustí do úklidu, chlapec se postaví na dětskou trampolínu a hopsá. Děvče ho dost nevlídně upomíná, aby jí s úklidem pomohl, chlapec se i přes upozornění rodičů stále pohupuje na trampolíně. Pod trampolínou jsou zapadnuté hračky, děvče se neprozřetelně vsune pod ni, aby je uklidilo, chlapec se vteřinu upřeně dívá na její snažení, pak přestane s dosavadním nevinným pohupováním, zničehonic se zprudka odrazí a s gustem skočí na trampolínu přesně do místa, kde má děvče pod plachtou hlavu. Ozve se dutá rána, jak hlavička odražená nohama vzala druhou o podlahu, potom bolestivý pláč a následně nevydržím s nervy a na chlapce křičím i přesto, že je přítomna jeho matka. Ta následně vyskočí a chlapce seřeže, pláč máme stereo.

A teď se ptám všech matek malých synků v tomto věku – je tohle chování normální???? Je normální, že po každé jeho návštěvě je třeba vyhodit třetinu hraček, které má děvče několik let, protože jsou v troskách?? Jsou prostě klučičí hry takhle nespoutané a destruktivní vždycky, nebo se tady někde stala ve výchově chyba?? Neměl by čtyřletý človíček už dávno vědět, že dělat bolest jinému tvoru (živému, či plastovému nebo plyšovému) není správné??? Ten úmysl ublížit byl zjevný ve všech třech případech, ale nebyl to do třetice z jeho strany jen špatný odhad situace, prostě mu nedocvaklo jak to dopadne?? Je tohle chování prostě „temperamentní“ nebo „klučičí“, nebo je to znamení nějaké poruchy osobnosti?? Není to třeba jen nevhodné volání o pozornost?? Neměl by to posoudit odborník??? Anebo jsem prostě hormonálně rozhozená těhulka, co příliš prožívá domnělý útok na své mládě? Prosím o radu a názor zvenčí, chystám se promluvit s jeho matkou a nerada bych se zachovala nefér, s výchovou kluků nemám bohužel zkušenost.