Re: Nechtěné dítě-máte někdo?

Ahoj Limai....nemám moc času, takže odpovím a nevím, jestli budu dál ještě reagovat, ale mě se to stalo. Otěhotněla jsem zcela nechtěně a neplánovaně, dítě jsem nechtěla, zjistila jsem to až na konci pátého měsíce, pro někoho asi nepochopitelné, ale teprvě tehdy mi začala nepravidelná menstruace, brala jsem antikoncepci, hormonální, tehdy to byl Cilest. Bříško jsem neměla žádné, nezvracela jsem, žádné nevolnosti, nic, jen jsem byla malinko více unavená....naštěstí nekouřím a téměř nepiji alkohol, jen příležitostně, tak jsem toho malou ušetřila.
Na potrat jsem jít už nemohla a to zjištění bylo pro mě strašný, nejhorší - v ten moment - den v životě. Brečela jsem , viděla jsem vše rozmazaně a jakoby z rychlíku, lidi kolem mě byli jen rozmazané šmouhy, nedokázala jsem se na nic soustředit....byla jsem mladá, čestvě po škole, 20 let, na krku přítele o tři roky staršího, kterého jsem živila, bydleli jsme v pronájmu, výdaje stejně veliké jako příjmy....rodina 15O km daleko a nefunkční.....tři dny a tři noci jsem brečela, bouchla se vší silou do břicha a přála si, aby to malé zemřelo, nevěděla co dál...dnes se za to stydím Za tři dny jsem letěla k doktoru, že jsem upadla na břicho a jestli se mu nemohlo něco stát, ubezpečil mě že ne, že díky plodovce je v bezpečí....a moje láska vzplanula najednou jsem si představovala, kde bude postýlka, jakého bude pohlaví, jaké bude mít jméno, začala si hladit bříško a těšit se na mimi. Stálo mě to dál ale hodně úsilý, musela jsem být celé dny a celé noci v práci, dělat přesčasy, abych nás uživila a koupila výbavičku, pračku, skříně atd, co bylo potřeba nakoupit do domácnosti. Bylo to náročné, ale na mimi jsem se moc těšila...moje těhotenství tedy vlastně trvalo jakoby jen tři měsíce, malá si dle ultrazvuku našla cestu na svět o měsíc dříve...z práce jsem jela rovnou do porodnice porodit si svojí holčičku, po šestinedělí zase do práce, s malou na krku, práci domů....bylo to opravdu moc náročné, ale milovala jsem jí a stále miluju. Moje mateřská láska funguje tak, že jakmile mimi porodím, zahořím tou šíleně silnou mateřskou láskou, že odmítám mimi pustit z náručí a nemohu z něj strhnout oči.....
Vztah jsme měly a máme krásný, vše v pohodě, dá se říct i kamarádský, bez chybičky....nyní mi je 29 a mám další mimi, na chlup naplánovaného chlapečka. Těhotenství bylo nádherný, strašně jsem si to oproti tomu prvnímu užívala, porod taky a malého si také moc užívám, s malou to pro mě byl stres.....je mi to líto, ale cítím, že když jsem teď na mimi připravená a bylo plánované, přáli jsme si ho s manželem oba, tak je to lepší a hezčí a bojím se, že se to nějak odrazí a i na našem vztahu s malou. Tyto pocity nejsou jen proto, že malá je hubatá školačka a malý je roztomilé mimi, je to jakýsi instinktivní pocit, ještě ke všemu nesnáším jejího otce...ale miluju jí a budu se snažit, aby jsme byly stále dvojka jako dřív...
Jinak myslím, že tyto věci se lépe snášejí, když má maminka oporu, zázemí a nemá finanční tíseň. Rozhodně ale vím, že i kdybych na tom byla sebehůř, mimi bych neublížila a nehodila někam do popelnice, jak to některé zrůdy dělají, byla jsem na tom fakt hodně špatně, na vše sama, s malou mi nikdy nikdo nepomohl, první odloučení byla až školka...ale nikdy bych jí neublížila. Miluju jí, toť můj závěr....ale ta první minipuberta teď je děsná