Musím na něho pořád myslet

Je to kluk o deset let mladší než já... je mu tedy 22 let... viděla jsem ho minulou středu na jedné slovenské stanici... trpí svalovou atrofií... je na vozíčku a už přes tři roky napojenej na dýchací přístroj... Romanko je neuvěřitelnej frajer, ví, že se jeho stav stále bude horšit, nikdy už nebude moc dýchat sám, přesto se snaží být optimista... V některých okamžicích pořadu jsem z něho však cítila šílenou vnitřní bolest a to mě zasáhlo... Jeho máma plakala, když mluvila o té nemoci a mě totálně dostalo, když řekla, že její dcera, Romankova sestra, nemoc v sobě má taky.. Z pohledu mámy si to ani nepředstavuju, spíš vidím toho kluka, kterej toho ve svým věku mohl mít tak strašně moc před sebou, a on většinu času tráví na své posteli s počítačem, jen občas ho jeho skvělá rodina naloží do auta a jedou na chvíli ven.
V pořadu Modré z neba, kde lidé svým blízkým nechávají plnit své sny, mu sestřenka vysnila výstup na Lomničák, speciálně upravenou lanovkou a pak i na zádech jednoho nosiče, i s dýchacím přístrojem, a tam vypadal opravdu šťastný.
O víkendu jsem hrozně brečela, když jsem na něho zase myslela, chtěla bych pro něho něco udělat... Nebo možná pro sebe... Psala jsem mu vzkaz do diskuze na stránkách Modrého z neba, že mě jeho příběh zasáhl a kdybych se ho občas mohla zeptat, jak se má, byla bych ráda, a nechala jsem tam maila na sebe. Ale neozval se, to se asi dalo čekat. Někdo se ho tam ptal, jestli je na Facebooku, tam kvůli němu (!) jsem se tam zaregistrovala a našla si ho. Každej den tam chodím a přemýšlím, jestli mu napsat a zažádat o přátelství. Udělali byste to? Je to na Facebooku hodně neobvyklý, že zažádá člověk, kterej vás vlastně vůbec nezná? Asi by zase nereagoval, že? Nebo mu k tomu něco napsat, proč jsem to udělala? Já ho nechci litovat, o to určitě nestojí, prostě nevím, co udělat, jsem toho plná a je mi tak nějak mizerně. Díky, že jste to dočetli až sem.. Ách jo, a už zase bulím...