mám tak strašné dítě?-možná ano, jen to nevidíš

Zdenko, v prvé řadě nechci, aby sis to, co napíši, vztáhla k sobě, ale musím ti to napsat, páč já jsem už prohlédla.

Mám dceru, která je milá, hodná, bezproblémová. Nikdy nedostala, nebylo třeba, reaguje na každé slovo, příjde mi až příliš vzorná. Prostě dítě, které nikdy neudělalo to, či ono, pokud se nezeptalo, neubližuje, nezlobí.
Ve školce začaly potíže, chodila domů, že jí ten či onen ubližuje, paní učitelky jsou na ni zlé a já se nasírala a nasírala, až jsem bouchla.
Po nějaké době, kdy se to málo uklidnilo a já myslela, že se mé dceři už příkoří neděje, jsem se zcela náhodou ocitla s ní v jedné hodině(nevěděla o tom) To, co jsem viděla byl šok. Moje dcera byla neurvalá, žalovníček, neutišitelná, věčně si dožadující pozornosti a mohla bych popisovat dál a dál. V té chvíli mi zabylo zle, protože jsem si uvědomila, že dcera se chová strašně a přístup učitelek a dětí v době, kdy si na to dcerka stěžovala, byl adekvátní. Ona jen přede mnou hrála divadlo.
Dodnes je taková, že dokáže rozeštvat dva lidi díky tomu, co jim navykládá a když se příjde na to, že to byla ona, odejde středem a dělá, že se jí to netýká a to i při přímé konfrontaci.
Jednoduše řečeno, je to vypočítavý hajzl, se kterým si ještě užijem. Dokáže výborně manipulovat, ale chová se doma tak, že já nemám jediný důvod jí trestat.
Takže tak.