Re: Svatba i přes případné problémy

Já jsem to tu už trochu psala. S manželem jsme se poznali na semináři o vnitřním uzdravení, který pořádala jedna církev. Tam jsme byli skoro týden. Rozuměli jsme si tam, pak jsme si psali e-maily. Po dvou měsících jsme se setkali na další akci, kam mně pozval, to už byl do mně zamilovaný a já jsem se do něj zamilovala tam. Byl ke mně milý a pozorný, oba jsme věřili v Boha. Začali jsme spolu chodit. On byl z Jeseníku, já z Prahy, hodně jsme si telefonovali, vídali jsme se každý víkend. Jednou jsem jela já za ním, další víkend on za mnou. Pak mi začalo vadit, že mně vlastně pořád tahá jen po návštěvách, že spolu málo trávíme čas. Navíc to u nás bylo tak, někde to popisuje Plzák, že on se na mně strašně těšil, když jsem přijela, byl nadšený, já jsem se teprve rozehřívala a v podobné náladě jako on na začátku, jsem byla až ke konci. Byli jsme spolu na dovolené týden v září, pak jsme spolu jeli na evangelizaci k nám do Prahy do sboru, kde jsem to pomáhala organizovat, on mi tam jel pomoct. Před dovolenou jsem našemu pastorovi poslala podklady a on to udělal úplně jinak, než jsem to zamýšlela, celý to předělal tak, že to pro mně bylo hrozně nevýhodný a já jsem doma brečela, že mně jen každý využívá a nikdo neudělá nic, co chci a potřebuju a on se mi začal posmívat. Byla z toho hádka jako hrom. Mělo mně to varovat, ale on to nakonec pochopil, co jsem cítila, ale asi až za dva dny. Do té doby jsme to různě rozebírali. Protože to pochopil, tak jsem měla radost, a dál jsem to tak neřešila. Další hádka byla někdy v listopadu. Na začátku února jsme měli termín svatby, brali jsme se po 9-ti měsících chození, mně bylo 27, on byl o 9 let starší, byl už jednou rozvedený po 10-ti měsících manželství. Tak jsme plánovali svatbu, měli jsme pozvanou k nim do Jeseníku naší společnou kamarádku, kterou jsme chtěli poprosit, aby nám svědčila, protože byla na začátku našeho vztahu a byli jsme v Polsku nakoupit košili a boty ke svatbě. V neděli Tom odvezl kamarádku na nádraží a vrátil se pro mně, aby mně odvezl do Šumperku na vlak. Když se vrátil, tak si nás posadil budoucí tchán a začal nám vyčítat, že na ně kašleme, že jsme s nimi netrávili žádný čas, že jsme jim nic neřekli o svatbě, bylo to hnusný a Tomáš mně v tom nechal. Já jsem na tchána nakonec začala ječet (celou noc na neděli se mi nepodařilo usnout, vůbec jsem neměla sílu s ním jednat, navíc to byla manipulace jako prase), ať mně teda poslouchá, řekla jsem mu to málo, co už bylo zařízený a omluvila jsem se, že jsem nevyspalá a on mně začal utěšovat, a v podstatě, jakmile jsem se já začala cítit hůř než on, tak on úplně rozkvetl. On byl tehdy po operaci rakoviny prostaty, ale to mi Tomáš neřekl. Tomáš mně pak vezl do toho Šumperka, já jsem z toho byla úplně vyřízená, co se u nich stalo, a on mně celou cestu přikazoval, jak musím jeho otci odpustit, bylo to šílený, už jsem ho nikdy nechtěla vidět, vypla jsem mu mobil, protože to pokračovalo celou cestu domů, i další dny. Pak mi zavolal pastor z Jesenickýho sboru, můj kamarád, stejně starý jako já, že Tomáš je vyřízenej, že s ním musím komunikovat, ať přijedu do Jeseníku, že nám s tím pomůže. Když jsem přijela, tak se mi tchán omluvil i s tchýní a Tomáš mi řekl, že pochopil, že je možné odpustit a stejně cítit dál bolest, takže to vypadalo nadějně. Poslední konflikt proběhl večer před svatbou, kdy se zařizovali poslední věci u nás v církvi, kde jsme se brali, já jsem řešila s mámou, kde vyloží jaké dorty a tak a zvonil mi mobil a já jsem potřebovala, aby ho Tom zvedl. Seděli u nás kamarádi, kteří měli na naší svatbě filmovat a Tomáš seděl u počítače a tomu klukovi něco nahrával, už u nás byli i svědci a já kmitala jak blázen a prosila jsem Toma, aby ten telefon zvedl a on mně totálně ignoroval. Já jsem chytla nerva a začala jsem řvát, že si ho nevezmu. No a všichni mi vysvětlovali, že chlap neumí dělat 2 věci najednou a tak, on se omluvil, vyplynulo z toho, že ten telefon zvednout už šel, ale jak nic neříkal, tak že jsem to nemohla vědět a tak. Vzali jsme se teda. Nakonec takovéhle věci zažíváme pořád. Jsme spolu 8 let, máme i nějaké problémy v sexu, které jsme při chození neřešili, jako křesťané. Máme 2 děti, manžel se hodně podílí na domácnosti, na péči o děti, ale jinak ty konflikty, které jsme měli během chození, se nám vlastně stále opakují, třecí plochy jsou jeho rodiče, manipulátoři, táta je teď v nemocnici, umírá na rakovinu, ten sex a to, že mi vůbec nerozumí a neumí to se mnou, neumí si jen tak povídat. Zpětně mu věci občas dojdou, ale jinak to nemá moc posun. Asi řeknete, že jsem si ho neměla brát, ale já prostě věřím Bohu a v životě jsem nic neměla od Něj tak potvrzovaný jako tohle manželství, já prostě věřím, že On je schopný s Tomem něco udělat, i se mnou, ale bolí to občas neskutečně. Říkám si občas, že už jsem se do toho Jeseníku neměla vrátit, ale to nešlo.