Re: Osvětim

Lalial, tak to chápu, taky jsme pátrali v rámci naší rodiny i když teda jiným směrem, Osvětim a jiné hrůzy se nám naštěstí vyhnuly.
Knížka je opravdu strhující až mrazící, doporučuju těm, kdo mají nervy na podobné čtivo. Stát na křižovatce s vědomím, že vpravo jsou vraždící Rusové a vlevo vraždící Němci je mimo možnosti mého chápání. Předtím jsem četla Deník Anne Frankové a to mi pak ve srovnání s tímhle přišlo, že byli vlastně docela "v pohodě".
Anotace
Clara Kramerová: Clařina válka
Když v roce 1941 dorazili do polského městečka Żołkwi nacisté, patnáctileté židovské dívce Claře se definitivně hroutí svět. Po letech sovětské okupace, během níž agenti NKVD odvlekli řadu lidí neznámo kam, začíná soustavné pronásledování. Rusové na útěku stačili pozabíjet a znetvořit všechny politické vězně, ale s příchodem Němců propuká nové peklo. Lidé jsou deportováni do koncentračních táborů či zabíjeni přímo na ulici. Po masovém vraždění, při němž gestapo postřílelo tři tisíce židovských obyvatel městečka, se Clara s příbuznými ukryje v maličkém bunkru pod domem Beckových. A tam, ve stísněném prostoru, kde se mačká osmnáct lidí, stráví téměř nepřetržitě nekonečný rok a půl. Valentin Beck je záletník, alkoholik a vyhlášený antisemita, přesto riskuje život, aby zachránil tři židovské rodiny. Jen sehnat jídlo pro osmnáct lidí představuje v přídělovém systému téměř nadlidský úkol. Dny pod podlahou plynou jednotvárně, jeden jako druhý, dole je slyšet každé slovo, kroky, cvaknutí vypínačem, dech. Existuje jen jediná možnost, jak zajistit, aby uprchlíky nikdo neobjevil: mlčet a sedět celé hodiny bez hnutí. Jako by to nebylo dost, jejich utrpení zhoršují nečekané zvraty, počínaje požárem domu přes noční pitky, které s policisty pořádá pan Beck, až po nucené nájemníky přidělené Němci a dočasně ubytované příslušníky SS. A špehové se nacházejí všude. Nastává závod s časem a pro Claru i její blízké se život mění v trýznivé čekání na smrt... či záchranu. Zhruba z 5000 Židů z městečka jich přežilo šedesát. Po válce se Clara s rodinou dostala přes Slezsko a Německo do Izraele a roku 1957 se odstěhovala do USA. V bunkru si psala deník, v němž zaznamenávala podrobnosti každodenního života. Nyní ho uchovává Muzeum holocaustu ve Washingtonu. Zcela unikátní svědectví, které bere za srdce, je příběhem plným hrůzy a utrpení, ale také lidskosti i jedinečnou výpovědí o naději.