Re: Dokud nás smrt nerozdělí

Když jsem byla v pubertě, tak jsem měla pocit, že kolem sebe nevidím snad jediné fungující manželství. Hodně mě to deprimovalo a řadu let jsem i počítala s tím, že budu raději svobodná matka. Že pokud dovolím, aby moje děti trpěly v nevydařeném vztahu svých rodičů, tak to bude moje veliké selhání. Že jim tohle nesmím udělat. A říkala jsem si, že musí být chyba i na mé straně, že své okolí nejspíš hodnotím nějak špatně.

Když tady čtu diskuse na téma "můj skvělý partner", tak mě to dojímá a říkám si, jaká je to škoda, že jsem si jako dospívající holka nikde nic takového nepřečetla. Že by mi to určitě hodně pomohlo.

Dnes už mi to zdaleka nepřijde tak hrozné. Pár fungujících vztahů kolem sebe mám. A hlavně si o to víc dokážu vážit svého vlastního manželství a vychutnávat si ho. Kdysi jsem tu do jedné diskuse napsala, že osobn neznám lepší manželství, než je moje vlastní. Je to nepochybně způsobeno i tím, že do žádného jiného manželství nevidím tolik jako do toho svého. Prostě subjektivní pohled.