Museli jste si v dětství nějaké jídlo zasloužit?

U nás v rodině platila zásada "všem stejné jídlo a pokud možno ve stejném množství". Když třeba babička řekla, že už na koláč nemá chuť, ať si ho někdo vezme, maminka řekla, ať si ho schová na příští den, protože je její.
Maminka také nesnášela kritizování jídla a něco jako "nemám chuť". Protože jídlo nakoupené nebo uvařené se muselo do určité doby sníst, aby se nezkazilo. Nebyly peníze, aby se kupovalo něco jiného. Nebylo přípustné, aby někdo dojídal, a někdo si vymyslel, na co má chuť. Jenom vyjímečně, když k tomu dojídající dal svolení. Jídlo u nás byla společenská záležitost, jedli jsme vždy společně. Nikdy jsme nebyli trestaní tak, že bychom něco nedostali.
A teď, proč to píšu. Jedna moje známá má dceru. Chtěla by z ní vychovat průbojného člověka, který se v životě neztratí. Ta dcera je však zvláštní, nejraději tráví volný čas o samotě ve svém pokoji. Ve škole se učí dobře.
Nevím teda přesně za co ji trestá, ale říkala, že když je nějaký problém, tak nedostane, co má ráda. Třeba kompot. Shodou okolností s ní chodí do třídy moje neteř. Ta si o ní myslí, že je závistivá, prý se na ni zle dívá, když něco jí, zejména ovoce. Mě se to nelíbí. Mám známé říct, aby postupovala ve výchově jinak?