Spokojená matka = spokojené dítě?

Čím dál víc s tím nesouhlasím. V poslední době se to hodně používá, přiznám se, že jsem to i já v minulosti použila. Ale nezdá se mi to, není to prostě pravda - pokaždé.
Když zde Monty řešila, zda odjet do ciziny a syna tu nechat, roznesly jsme jí na kopytech. Já taky . Jiný příklad - matka, která tráví noci po barech, může být taky OK - ovšem ne tak její děti. Další příklad - půlroční dítě každodenně v jeslích celý den, ačkoliv matka není finančně nucena to takto dělat. Jiný příklad - partner vezme práci v cizině(domů bude jezdit na víkendy). Bude spokojený, zvýší si sebevědomí. Ovšem od vás očekává, že se přizpůsobíte. Budete šťastná, protože je šťastný on?
Podle mě je láska i o tom, že si dokážeme něco odříct pro druhého, případně se pokusit o kompromis. Pokud máme volbu a rozhodneme se jen podle vlastního pohodlí, pak bych zde ono rčení zase tak moc neuplatňovala.
Jiné je rčení "velmi nespokojená a nešťastná matka rovná se nespokojené dítě". Tam je to jiné. Může být. Změna by ale mělo proběhnout i s ohledem na své okolí, zvláště pokud to okolí jsou děti.
Je egocentrismus podmínkou k tomu, aby byly naše děti šťastné? Neměly bychom dělat kompromisy, případně se sem tam přizpůsobit úplně, pokud to děláme pro naše blízké? Není láska i o tom, že někdy uděláme něco, co dělat vůbec ani trochu nechceme, pro někoho jiného? Nepopírám, že jistá forma asertivity a mírná forma egocentrismu je pro zachování duševního zdravé nutná, ale kde je ta hranice?
Co vy na to? A jste spokojené matky?