Re: výživné na exmanželku

Rozvedený manžel, který není schopen se sám živit, může žádat výživné od bývalého manžela. Zde již neplatí, že by měli mít rozvedení manželé stejnou životní úroveň, výživné se stanoví podle oprávněných potřeb vyživovaného manžela a možností vyživujícího manžela.

Pokud ale rozvedený manžel, který má platit výživné, zavinil rozpad manželství, může mu být vyměřeno na dobu 3 let výživné tak, aby životní úroveň obou rozvedených manželů byla stejná. Právo na výživné zaniká uzavřením nového manželství nebo smrtí, případně poskytnutím jednorázového výživného na základě písemné smlouvy.

Zvláštní druh vyživovací povinnosti je zákonem o rodině naopak stanoven pro bývalého manžela, který se na rozvratu manželství porušením manželských povinností převážně nepodílel a kterému současně byla rozvodem způsobena závažná újma. Pokud soud skutečně shledá stanovené podmínky splněnými, může tomuto „nevinnému“ bývalému manželovi přiznat výživné, nejdéle ovšem na dobu 3 let od rozvodu. Takto může být přiznáno výživné až do stejné výše, jako kdyby účastníci rozvodového řízení byli stále manžely. Oprávněnému manželovi (manželce) tak bude zajištěna i nadále nesnížená hmotná a kulturní úroveň.

Takové alimentační plnění představuje v podstatě sankci za rozvrat manželství, a proto k jeho přiznání není nezbytně třeba splnění podmínky, aby oprávněný manžel pozbyl schopnost se sám živit.

Prakticky práva na vyživovací povinnost po rozvodu může využít např. matka celodenně pečující o děti, anebo starší žena, která se za trvání manželství věnovala výhradně péči o rodinu a domácnost, a ztratila proto eventuelně možnost pracovního uplatnění. Opodstatněný by byl požadavek i od osoby dlouhodobě nemocné nebo invalidní. Musí ale vždy jít o objektivní neschopnost se živit sám. Ten, kdo se úmyslně vyhýbá obživě prací, by proto s žalobou neuspěl. Výživné pro rozvedeného může být nižší než výživné za trvání manželství.