Re: JEN PŘEŽÍVÁM

Řekla bych, že jsou matky (a já takové znám), které jsou na tom mnohem hůře a nefňukají, ale bojují. Snaží se s tím světem prát - nezavinily si situaci sami, byly pouze jen tak naivní, že uvěřily a milovaly teď se stýkám s jednou, které je 34 a má 11ti letou holčinu a druhou, které je rok a sedm měsíců a je na ně sama, na vesnici, bez přátel, barák jí padá na hlavu. A stěžuje si? Ne, dělá co může, aby se z toho dna odrazila. Nemůže za to, co se jí stalo, bere to tak, že život je fajn, i když nám dá občas dá pořádnou přes tlamu. A někdy ta přes čuňu i pomůže, abychom si uvědomili, co je opravdu důležité a změnili své životní postoje, utříbili se věci důležité a mohlo se jít dál - za lepším životem.
Neber to tak, že ti vyčítám, že se cítíš na dně - to ne, každý na to má právo ale nejde to věčně, musíš se vzchopit a bojovat. Vím, že se to lehce řekne a hůře udělá, ale jde to