Švagrová neuklízí, nemyje se a mě to štve

Tak se jdu taky vypovídat!

Švagrové je 25 let. Cca ve 13 letech prodělala operaci mozku a zdá se, že to mělo takový dopad, že v podstatě v té době zakrněla. Prostě puberta. Utrhuje se, nadává, nakupuje si z důchodu dětské časopisy, serepetičky ala „vše za 39“. Kvůli operaci do konce života musí brát hromady léků – hormonů, jenže v tom je právě problém. Léky bere jak kdy, nemeje se, neuklízí po sobě, stále jí je údajně špatně, takže většinu dne prospí. Jediné co jakž takž zvládá je, že chodí na 4 hodiny denně do práce. Beru, nemá to lehké, trpí na nízký tlak, zřejmě nikdy si nenajde kluka (ani o tom nikdy nehovořila), nebude mít děti, ale i její mamka – tchýně, si už myslí, že to prostě na ně někdy hraje. I já si myslím, že kdyby chtěla, mohla být dneska úplně někde jinde. Samozřejmě když se zjistila nemoc, tak o ní měli všichni strach, málem umřela, ale je to už přes deset let a ona je zvyklá, že prostě všichni dělají všechno za ni. A jsou na tom lidi mnohem hůř, ona má zdravé ruce, nohy, trochu hůře slyší. O víkendu stává ve 12 a jen čumí do hrnců, co kdo uvařil a jaktože jí nechali tak málo. Jednou za měsíc upeče bábovku a pak to každému předhazuje jako výkon století a stokrát se ptá, jak nám chutnala! Ale vysavač, smeták, to jí nic neříká.

Nejhorší je asi ten nepořádek. Má krásný velký pokoj, jenže kolem postele se válí použité oblečení, půl roku spí v jednom povlečení, na zemi jsou obaly od mlíka, jogurtů, sušenek, pet lahve….no radši tam už ani nikdo nechodí. Docela se obávám, co se nám po domě časem rozleze za havěť! Rodiče už rezignovali na nějaké příkazy, když jí tchán vynadal a naházel jí oblečení ze skříní na hromadu, ať si uklidí, tak se zamkla v pokoji a začala vyhrožovat, že se zabije, byli u psychologa, ale zlepšení žádné. Když tchýně nabídne, že jí s úklidem pomůže, tu zčista jasna švagrová ulehne, že jí není dobře! Když jí vyhrožují, že tedy pokud nebude uklizeno, nejede s nimi na návštěvu, na výlet atp., tak hold raději nepojede. Meje se jednou za 14 dní na popud rodičů. Když nadhodí, že teda jí pošlou do chráněného bydlení, že tam ji naučí, jak se o sebe starat, tak se rozbrečí.

Opravdu netuším, co se jí v té hlavě děje, ale já jí prostě kvůli tomu nemusím. Snažím se jí pochopit ale nepochopím, spíš se jí vyhýbám. Neumím si představit, že se jednou o ni budeme starat a ona prostě bude jen ležet a stlát pod sebe nepořádek. Trápí to samozřejmě i tchyni, že se jí dítě takhle změnilo a nic s ní nehne. Máte nějaký nápad jakou taktiku na ni zvolit? Je to s ní fakt těžké.