Tak nějak mne to včera dostalo. Celý víkend byl k ničemu. Já v So ráno vstala s úsměvem, dobrou náladou že s malým pojedu na výlet, podívat se na energetická místa a že si naberu vodu ze studánky.
Na to manžel - si vydělala konečně pořádný peníze, ne? Že se tak culíš.
Povídám - ne, prostě mám dobrou náladu - je mi fajn.
Jeho reakce - to je vidět, že si žiješ jako v bavlnce, zatím-co já tady jako magor makám.
No - přešla jsem to s tím, že si nenechám zkazit náladu.To ho dostalo - začal tady pochodovat, dostávat se do varu s tím, jaký on je chudák, nikdo ho nechápe a já si jezdím po výletě,místo abych šetřila.
Kdybych nejela - strávím s ním doma den jenom nadáváním.
No, takhle je to pořád - jde spíš o to, že jak se jenom usměju - jde do mne, abych měla špatnou náladu.
Pokud jí mám také, je náramně spokojený.Jednu dobu jsem se snažila najet na jeho strunu, chápat ho - ale dostalo mne to normálně do depky, úplně se mi protáhnul obličej a tak nějak to ze mne lidi cítili takže jsem řekla už ne - nenechám se. Ale je to sakra někdy těžké.
Jinak budu tady dnes všelijak - mám docela hodně práce - takže vždy v pauzách.
Otázka - je nějaký recept?

PS - napadlo mne Cyankály - ale to až jako krajní řešení
