Re: Už vím, jak otestuju tetu na hlídání

já vím že mám mimino. Hranice se snažím neposouvat co mi síly stačí. Jsem důsledná jak jen to jde. Jim je to prostě putna. Byla tu moje máma a já čekala kritiku jak jsem neschopná a ona mi akorát řekla, že se divi že ještě nejsem ve cvokhausu, když i přesto, že vědí že bude trest a že se to nedělá a ten trest vždycky je, tak tu samou věc udělají znovu a znovu... Proto jdem k psycholožce. Mě to prostě normální nepřijde. Měli jsme respekt když máma zařvala a věděli jsme, že je zle. Když jsme dostali tak jsme věděli za co a příště jsme si to sakra rozmysleli. Oni ne, klidně to udělají znovu. můžu je odvádět z místnosti, vrátit se z venku za trest domů, zabavit motorky, zabavit autíčka, zatrhnout pohádky, zatrhnout večerní čtení knížky, zavřít jev pokoji a nakonec i dát na zadek a řvát jak hyena... Udělají to znovu a znovu a znovu... Oni neposedí ani u dr. v čekárně. Když tam jdem tak je nechce mít oba ve stejné místnosti. Chovám se k nim venku stejně jako doma a dělají to vždycky a všude... Jednou to je, že lítají jak splašení, pak hází hlínu, pak to zkouší se šutrama, včera sem jim dala na zadek už pořádně, že si dovolili po mě švihnout kostku. Ani nevíš jak mi je. Já to nechci dělat. Nechci řvát, aby mě vůbec registrovali, nechci jim muset dát na zadek, aby si uvědomili, že to fakt ne a s vědomím, že to stejně za chvilku zas udělá. Tuhle sem je už vzteky zavřela do pokoje a otočila klíč a že nevylezou dokud se nezklidní. Zklidnili se asi po půlhodině kopání do dveří, třískáním vším co měli po ruce... Oni nějakou věc co je "chytne" dělají furt dokola jako posedlí i přes všechny možné tresty. Pak už to přechází do boje kdo z koho... Takže zamčená ložnice, koupelna, záchod, skříně, kuchyň... Ale to není výhra, to je vězení... A furt mi všichni říkají, že z toho vyrostou... Za rok bude líp apod. Nebo, že je mám seřezat... Já už jsem sama s rozumem v koncích s nima. Za jeden fajn den je měsíc teroru...já je mám moc ráda, jsou to moje děti, ale občas uvažuju jaký by to bylo je nemít a mít jen Danyho... Nebo kdyby byli pozdějc jestli bych na to měla třeba víc... Nemám si o tom s kým povykládat normálně. Když s někým něco z toho řeším ta jen slyším to dělal taky, nebo to jsme si nemohli dovolit, seřež je. To ale k sakru není žádný řešení... Tchán se mě ještě zeptá jestli jim nedávám sedativa, že bych měla... I mi říkal nějaký název co prý dávali děckám oni když měli záchvat vzteku No to mi fakt pomůže... Kruci už si zase stěžuju... Nechám to pak sazat. Je mi ze mě na