Po 16 letech se vracím do Prahy

Odešla jsem z Prahy jako svobodná bezdětná, vadil mi hluk, dojíždění (rodiče bydleli mimo centrum), beton. Posledních jedenáct let žiju v krásném okresním městě pod horama, v paneláku. Nyní se budeme stěhovat do Prahy se třemi dětmi (3, 8, 14. Důvod? Na prvním místě práce, na druhém vzdělání pro děti. Prostě práce tu není a když říkám není, nemyslím tím, že je jí málo, ale že není vůbec. Jsou tu jen základní profese - prodavačka, učitelka, servírka atd. (v současnosti se i o tato místa rvačka), máš-li vzdělání (s výjimkou VŠ elektro, občas ekonomka), nemáš šanci. Manžel má dobrou práci, ale podnik je ve ztrátě, pokud skončí, sežene už jen s výrazně nižším platem. Nejstarší dcera chce jít studovat do Prahy, nejsou tu pořádné střední školy.

Jako rodilá Pražačka znám všechna negativa Prahy: hluk, dojíždění (to se dá částečně řešit dobře zvoleným bydlením - u metra), vyšší kriminalita, anonymita. Znám ale i všechna pozitiva - práci odpovídající svému vzdělání sežene každý, kdo se pár měsíců snaží (pečení holubi do úst nelítají ani tady), nepřeberné studijní možnosti bez nutnosti bydlet na koleji, kultura, koupíš vše, na co si vzpomeneš, a v neposlední řadě i vzdělanější člověk si tu najde bez problémů přátele své krevní skupiny. Na malém městě např. nejsou skutečné intelektuálky, všechny odešly do větších měst, a je fakt smutné, když je člověk po 11 letech v malém městě pořád bílá vrána (většina žen probírá slevy v Lidlu, blbost svých partnerů a drby. Další věc je, že člověk ve městě může být sám sebou např. v oblékání nebo nábož. vyznání - na malém městě, jak na sobě nemáte džíny, mikinu a nejste ateista, tak vyčníváte, křesťanům se vysmívají, na jinověrce koukají s otevřenou pusou. Tož tak.