Re: Manžel pozval kolegyni do baru - pokračování

Tante,
no dobrá - tak já ti trochu upřesním realitu, ze které vycházím.
1. Obyčejný ženatý chlap, který není ničím extra zajímavý (není krásný, charismatický, úspěšný, bohatý apod.): nemá příliš příležitostí zahnout, neboť není vhodný objekt k lovu. Pokud ji má - třeba na tom firemním večírku, kde jsou všichni opilí - tak to buď udělá, protože je opilý, nebo to neudělá, protože mu to za to nestojí. Nicméně i tomu, který to neudělá bude lichotit samotný fakt, že mu nějaká ženská byla ochotná "podržet".
2. "Neobyčejný" ženatý chlap (tzn. majitel některé ze jmenovaných vlastností nebo několika zároveň): má mnoho příležitostí zahnout. Buď to udělá, nebo neudělá. Ale i jemu bude zájem žen lichotit, přestože si namnoze může uvědomovat, že tento nepatří jeho "vnitřní osobnosti", ale jeho kastli nebo šrajtofli.
Každý chlap, žijící v manželství nebo partnerství NENÍ sbalitelný - některým to prostě nestojí za to, ať už z jakéhokoli důvodu. Ale každému dělá zájem ženských dobře (ostatně stejně jako dělá dobře zadaným ženám) a není imunní proti tomu, aby se podíval nebo si lehce zaflirtoval. I když zcela nevinně.
Pro mne je idealismus věřit, že "muž mého srdce" bude mít do smrti oči jen pro mne, protože to pokládám za nereálné a odporující mužské (lidské) přirozenosti. Naopak není idealismus věřit, že někomu můžeš stát za to, že se bude cíleně vyhýbat příležitosti ti ublížit - tzn. zahnout ti, pokud ví, že s tím máš problém.
Idealismus je myslet si, že "nepouštěním" chlapa z domu a kontrolováním téhož dosáhneš naprosté monogamie.
Kdo chce zahnout, udělá to v pauze na oběd, nemusí jezdit do Mikulova.
Naopak idealistické dle mého soudu není věřit tomu, že člověk, který mne má opravdu rád mi vědomě neublíží a zaslouží si v tomto směru mou důvěru - viz výše.