Re: Tak co vlastně ti chlapi vůbec chtějí

V jistém smyslu už hůř být opravdu nemůže. Ale je to bohužel naprosto nepřenosné a nesdělitelné. Objektivně vzato chápu, že nemám žádné "zásadní" problémy - máme se synem co jíst, máme kde bydlet a jsme zdraví. Subjektivně vzato, smířit se s tím, že jako lidská bytost nejsi hodna toho, abys směla poznat jaké to je, když tě někdo má rád, záleží mu na tobě, zajímá se o tvé bolesti a o tvoji "duši" je... celkem dost na hovno. Smířit se s tím, že status quo nechtěného a nemilovaného dítěte, které naivně čeká na pohlazení a pusu na dobrou noc je neměnný, že jakýkoli projev citu z mé strany budí v lidech odpor nebo maximálně špatně maskovaný soucit je strašně těžké. A fakt, že jsem za šestatřicet let byla "hodna" pohlazení jen ze soucitu... takovou bezmoc a beznaděj bych nepřála ani nejhoršímu nepříteli, kdybych nějakého měla. Kdo viděl Lynchův film "Sloní muž", možná dokáže pochopit, jak se cítím. Možná dovede pochopit zoufalství člověka, který nechtěl nic jiného než jednou jedinkrát vzbudit v druhém člověku lásku a místo toho dostává pořád jen ten blbě maskovaný soucit... a netuší proč.