Jsme fakt odzouzeni k věčné samotě?

Je život fakt tak hroznej?
Když je člověkovi -náct, tak vidí svět krásně, většinou. Najdu si člověka, se kterým se budeme milovat do smrti, budeme mít super rodinu, budeme pořád spolu a chtít být spolu, budeme si věřit. Budu mít skvělou práci, kam budu chodit ráda, budu se těšit na každé ráno i večer, prostě to bude skvělý.
Je nám třicet, čtyřicet, padáme únavou na hubu, děti, ač je milujeme, tak jsou neúnavné a my protože chceme, aby měly vše, tak se můžeme strhat. Manžel, partner chodí po práce do hospody, takže místo toho aby byl doma z práce ve čtyři, tak přijde v sedm. Nebo přijde v sedm, protože má milenku. Nebo přijde v devět, protože chodí do hospody a ještě má milenku. Do toho doma nic neudělá, sice miluje děti, ale když dítě potřebuje přebalit, řekne: je posranej, co s tím uděláš? Nebo vám závidí, že je byt váš a máte rodiče, co vás podporují, zatímco on chudák nemá nic a můžete za to vy. Nebo když si začnete dělat školu, tak vám nadá do pitomejch inteligentů, přitom o tom vůbec nemluvíte. A ať je ta chyba jakkoliv vážná a vy tím nechcete ničit "vztah", tak se tím denně ubíjíte. Tak si najdete milence a budete zamilovaní a budete se vracet "domů" a tvářit se, že je vše ok. Nebo to vše zabalíte, kopnete toho "nevhodného" partnera někam, rozhodnete se být šťastní a najdete si někoho jinýho, kterej zase bude mít spoustu dalších chyb, které vám dříve nebo později polezou na nervy, že si budete říkat, jestli nebylo lepší zůstat v tom prvním vztahu. Nebo zůstanete úplně sami, budete se tvářit, jak je to fajn a přitom každý večer budete oddalovat spánek na co nejdál. Nebo se prostě nadapujeme antidepresivama a prostě ten život nějak přežijeme.
Děti odrostou a utečou, ať budeme mít s něma sebelepší vztah, stejně budou chtít žít svůj život.
A my budeme staří a nešťastní a ještě s nejasnou představou, co bude po smrti.
A do toho ještě ta zima, co se každý rok vrací s těma vránama nebo havranama nebo co to k nám z Polska a Ruska lítá hlásit zimu.
Jsem blázen?