Re: Proč kupovat značkové věci?

Já dlouhá léta hledala vždycky příznivý poměr kvalita - cena. S naším synem jsem ještě docela chytala staré dobré české výrobky. Jako mímo teda unosil na doma i kousky "po nás", po dětech švagrové, a pak měl nové bavlněné věci značkové od Loany apod. Později jsem chytala třeba malé obchůdky s kvalitními českými tepláčky, nebo na trhu paní, která doma šila z pěkné bavlny domácí kalhoty pro malé děti. Botky nosil kotníčkové, většinou žel ne kožené, ale z ještě poměrně kvalitní koženky a se savým vnitřkem od českého výrobce (a bylo mi fuk, že vedle "typicky českých" bot se v regálu hypermarketu smály na pohled atraktivnější zahraniční výrobky, u nichž jsem si ale ani zdaleka nebyla jistá kvalitou). Později jsem považovala za štístko, když jsem si mohla dovolit koupit boty nebo bačkůrky se žirafou (kupodivu většinou české). Na druhou stranu jsem ale byla nucena šetřit jinde - jednou jsem odkoupila docela pěkné věcičky přes inzerát, jinak jsem začala obcházet i sekáčky, kde jsem v tehdejší době ještě nalézala pěkné zachovalé a KVALITNÍ kousky - a protože šlo o předškolní dítě, bylo mi srdečně jedno, že jsou barevné; což mělo jistý význam - nešla jsem s dobou! Po 11. září 2001 očividně zešedly barvy, místo veselých a pestrých oděvů i v dětské módě převažovala tmavá, šedivá, olivová atd.). Jednou, kdy to s naší finanční situací vypadalo na botky od Vietnamců, zase v jednom blízkém městě rušili krásnou, resp. dobře zásobenou, prodejnu obuvi, a já tak ve slevě směla koupit botičky, které byly kožené a kvalitní. Jenže jak šel čas, tak jeden kvalitní obchůdek krachoval za druhým: nikdo nehledal cenově přijatelnou kvalitu - všichni šli buď po značce, nebo k Vietnamcům. A taky syn rostl, stal se z něj školák, a bylo mi jasné, že mezi černo-šedo-olivovými spolužáky prostě nemůže nosit pestré jásavé bundy... Ke slovu přišel i M M B, taky jsem "objevila" CAčko a Takko... Stále jsem mohla "jen" nakupovat s metrem v ruce, syn se o módu celkem nezajímal, a já byla spokojená, jak mám zodpovědně oblečeného syna. --- Nastal zlom. Syn přibral po lécích, dostal se do stadia, kdy největší dětské velikosti mu už byly tak tak tak nebo malé a nejmenší pánské byly zoufale velké... kdy ve svém stavu začal odmítat některé oděvy pro malou pohodlnost, kdy už jsem nemohla jen tak od boku "něco" koupit a musel by být přítomen zkoušení a nákupům, což se pro něj stalo jakýmsi příšerným strašákem... Takže teď mám momentálně pár kousků z českého obchodu, které odmítá byť jen vyzkoušet, pár kousků, které si troufla koupit tchyně "od boku" bez zkoušení v jednom svém osvědčeném obchůdku... Něco nosit odmítá, něco jakš takš nosí... Zkrátka obléci syna je pro mě dnes noční můra .