Chybí mi kamarád

Chtěla jsem si tu jenom poplakat. Měli jsme s manželem kamaráda, byl to kněz, oddal nás a měl nás moc rád, navštěvoval nás, chodili jsme ještě i s jinými lidmi na pokec do hospůdky a tak. Pak jsme se odstěhovali, ale stejně jsme udržovali vztahy, aspoň trochu, pak jsme se přistěhovali zase blíž.
Pak se stala taková nepříjemná věc, udělal něco, co nebylo fér vůči nám, hlavně vůči manželovi. Manžel mu ale nic neřekl, já jsem mu taky ani nijak nevynadala. Ale naštvaná jsem byla, na pár měsíců jsem se mu neozvala. Pak jsem mu začala volat. Jenomže on nemá evidentně zájem se se mnou už kamarádit.
Dnes už mu zavolat nemůžu, resp. můžu ale dospěla jsem do té fáze, že už to neudělám (kvůli potřebě nějaké osobní hrdosti). Ale chybí mi. Už řadu měsíců. co jsme se snažila navázat kontakt. Nějak na něj nemůžu zapomenout. Vzpomínám na něj, je mi smutno. Už jsem ho dlouho neviděla, v posl. měsících jsem se snažila navázat ten kontakt, ale víc jak jednou za týden jsem mu netelefonovala. Emaily údajně ode mně nepřichází. Nesnažila jsem se s ním kamarádit nějak nátlakově, jemně jsem to zkoušela a myslím, že jsem dala důrazně najevo, že o jeho přátelství stojím. Leč on ne. Což mi sice důrazně najevo nedal, ale vyplývá to.
Tak je mi po něm smutno a doufám, že časem zapomenu, nějak mi ale v jeho případě nefunguje to pravidlo: sejde z očí, sejde z mysli