Vůbec nic se neděje, ale vztah jde do kytek

Jsme deset let spolu, máme dvě malé děti, byli jsme moc šťastní a spokojení, nikde žádná větší krize, nevěra apod. Přesto před cca dvěma lety se cosi začalo měnit - vztah manžela ke mně. Tehdy jsem čekala druhé dítě, starala se o starší, tehdy ještě mimino, práce a únavy nad hlavu, znáte to. Slavila jsem kulatiny a od manžela dostala společně vybraný domácí spotřebič, jinak nic, ani kytku. Tehdy mě to v tom všem těhu docela sebralo, brečela jsem, manžel slíbil, že mi to vynahradí.

A čekám dodnes. A že bylo příležitostí - narození syna, kulaté výročí svatby - pokaždé velké sklamání.

Manželova lhostejnost se projevuje i jinak: když jede někam s dětmi, nikdy nezavolá, že v pořádku dojeli, ačkoliv to slíbí. Předplatila jsem si 12 lekcí cvičení 1x týdně, byli jsme domluveni na hlídání -dorazil včas 3x, i když mu před tím ještě volám.
Celá domácnost leží na mě, občas o něco požádám (žárovka, těsnění) - čekací doba jsou měsíce. Pohozené prádlo už ani nekomentuju, je schopen se mnou diskutovat jak puberŤák s matkou.

Teď jsem měla chřipku, horečky - to je konec, protože dceru nikdo neodveze do školky, se synem nikdo nedojde k lékaři, za tři dny zmizely zásoby jídla a pití na svátky. Manžel je OSVČ, pracuje opravdu hodně, nicméně svůj čas si organizuje sám. Když je doma, hraje si s dětmi, to ano, děti ho milují, akorát já mám na starosti děti tři, místo rovnocenného chlapa po svém boku. Rodina a přátelé jej považují za ideálního otce.
Přátelům, co jej znají, jsem se svěřila a říkají, že je to stresem v práci. To jsem schopná do jisté míry i pochopit. Štve mě, že je to neustále, bez vyhlídky na zlepšení a jsem i na tom jeho stresu defacto závislá, jako na výdělku.

Zhruba před rokem jsem si udělala takové poznámky, jak to není dobrý,jak je potřeba pečovat o vztah - při úklidu jsem je našla a je mi po tom roce snažení smutno.

Zorganizovala jsem několik akcí, s dětmi i bez (!), manželovi se nikde nelíbilo a předem avízuje, že 2011 nebude mít čas ani nikam jet. Je fakt, že při posledním prodlouženém víkendu, když děti usnuly a my si sedli u vínka se zadíval skrz mě a pravil: "Jé, tady je wifina, kdybych si vzal notebook, tak bych mohl aspoň něco dělat."

Dneska večer mi to po další prkotině přišlo tak líto, že jsem brečela a pak se to manželovi snažila nějak vylíčit s tím, že takhle dál žít nechci, aby pochopil, že je to vážné, že mě ztrácí... Bojím se, že nic nepochopil, svoje chyby neuznává, něco slíbil (víc času pro rodinu), ale vím na 100%, že to neklapne. Taky řekl:"Já ztrácím tebe, ty zas mě."

Totálně mě to rozhodilo a nevím, co dál. Jsou čtyři ráno, ještě se mi nepodařilo usnout. Potřebovala bych najít nějaký směr, vlastní vnitřní pohodu, ale s pocitem, že můj muž, kdysi tak milovaný, už o mě vůbec nemá chuť bojovat, je mi teda dost mizerně... Kdysi se o mě tak snažil a léta jsem si připadala báječně. Co mám dělat? Máte někdo nějaký zázračný recept? Nechci, aby se můj život v 31 letech smrskl do role "mamka/služka/robot" bez nároku na úctu, city, ty blbý kytky a tak žít až do smrti.
Nechci tak žít ani další rok.