vyživovací povinnost

První otázkou je do jakého věku dítěte jsou rodiče povinni plnit vyživovací povinnost k dítěti. Zákon neposkytuje jednoznačnou hranici. Říká, že tuto povinnost mají rodiče do té doby, pokud nejsou děti schopny sami se živit. To může být značně odlišné (je nutné zohlednit jak některá subjektivní hlediska, tak otázky objektivní, tedy např. zda dítě studuje, nebo pracuje, zda je nutné či vhodné aby si samo přivydělávalo apod.). Zákon však stanoví, že povinnost poskytovat výživné nesmí být v rozporu s dobrými mravy, což zahrnuje nejrůznější překážky na straně rodiče i dítěte.

Obecně platí, že rodič je povinen poskytovat dítěti výživné v takové výši, které odpovídá jeho schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům. Obvykle se tak hodnotí (v případě stanovení výše výživného soudem) majetek povinného rodiče, jeho příjmy a výdaje, možnosti které má směrem k dalším příjmům apod. Zákon rovněž stanoví, že soud zkoumá, odůvodněné potřeby oprávněného (aktivní sportovec, či vysokoškolský student má jistě vyšší náklady), ale rovněž zkoumá zda se povinný bez důležitého důvodu nevzdal výhodnějšího zaměstnání, či nějakého majetkového prospěchu, či nepodstupuje nějaká majetková rizika, čímž by snižoval „základ" pro určení výše vyživovací povinnosti. Nutno podotknout, že tato povinnost je stanovena oběma rodičům. Dítě má tak podle zákona mít možnost podílet se na životní úrovni svých rodičů (a to v zásadě za trvání manželství rodičů, tak po jeho případném skončení).

Při určení výše výživného soud přihlíží také k faktu, který z rodičů o dítě osobně pečuje, příp. pečuje o společnou domácnost za trvání manželství (do jisté míry může nahrazovat příjem ze zaměstnání). To může mít rovněž důležitý vliv na výši vyživovací povinnosti pro druhého manžela.

Jak bylo výše naznačeno soud posuzuje vyživovací povinnost rodičů podle jejich možností a schopností. K tomu nutně potřebuje podklady, které získá jedině od těchto povinných osob, či jejich zaměstnavatelů. Rodič, který má příjmy z jiné než závislé činnosti podléhající dani z příjmů ( v takovém případě může soud postupovat podle jeho daňového přiznání), je povinen soudu prokázat své příjmy, předložit podklady pro zhodnocení svých majetkových poměrů a umožnit soudu zjistit i další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných podle zvláštních předpisů. Nesplní-li rodič tuto povinnost, má se za to, že jeho průměrný měsíční příjem činí 12,7násobek životního minima jednotlivce podle zákona o životním a existenčním minimu.

Výživné se platí v pravidelných opětujících se dávkách. V odůvodněných případech může soud určit i jeho placení zálohově (složit částku pro výživné splatné v budoucnosti). Při změně poměrů soud samozřejmě rozhodne o změně výše výživného, a to pro nezletilé děti i bez návrhu. Dojde-li však ke zrušení nebo snížení výživného za minulou dobu, spotřebované výživné se nevrací.

Jak bylo výše uvedeno, vyživovací povinnost mezi rodiči a dětmi je vzájemná. V situaci, kdy jsou děti schopny samy se živit, jsou pak povinny zajistit svým rodičům slušnou výživu, jestliže toho potřebují (tedy nemohou-li si odpovídající potřeby zajistit samy). V případě, že rodiče mají dětí více, zákon stanoví, že každé dítě plní tuto vyživovací povinnost takovým dílem, jaký odpovídá poměru jeho schopností, možností a majetkových poměrů k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům ostatních dětí. Zde platí, že úprava takovéto vyživovací povinnosti je možná jen návrh a neodporuje-li to dobrým mravům (např. v situaci, díky rodiče jsou nezaměstnaní,ale nikterak svoji složitou životní situaci neřeší a jen spoléhají právě na tuto povinnost dětí apod).

Nutno zdůraznit, že výše uvedené povinnosti se vztahují na rodiče s dětmi v případech, kdy žijí ve společné domácnosti, kdy žijí odděleně, i za trvání manželství i po jeho skončení. Zkrátka vztahy rodičů s dětmi nelze v tomto smyslu přerušit.