Kamarádka s psych. problémy - jak jí pomoci?

Dobré dopoledne,

prosila bych o radu v záležitosti, která mne velice trápí. Mám stejně starou kamarádku (necelých 27 let), kterou znám cca 6 let a postupem času jsme se hodně sblížily, navzájem jsme se svěřovaly, podporovaly se a povzbuzovaly, protože obě jsme velice úzkostné, přecitlivělé, všechno si hodně bereme, navíc nás trápí obsesivní myšlenky a pár fobií - například ze špíny (já mám ještě nějaké další, ale to není to podstatné), obě jsme svým způsobem puntičkářky. Obě máme srdečné a kvalitní rodinné zázemí a blízký vztah s matkou. A obě studujeme VŠ. Od počátku mně kamarádka denně psala několik sms, občas i (pokud to kredit dovolil) volala, hodně jsme se vídaly, skoro denně. Brala jsem to tak, že to tak ona potřebuje a i já jsem si na tento hodně blízký kontakt zvykla a těšilo mě to. Bylo to očividně vzájemné. Snažila jsem se jí přizpůsobit, dávaly jsme si dárečky, několikrát jsem ji pozvala i k sobě domů. Bylo to dlouho fajn. Kamarádka mi občas říkala, že mne obdivuje, jak celá léta stíhám denní studium VŠ, časově náročnou brigádu a ještě péči o domácnost (jsem vdaná téměř celou dobu, co se s ní znám). Naše přátelství bylo dlouho krásné a vřelé. Za poslední cca rok se ale hodně změnilo... I když je kamarádka stále milá a hodná, tak kontakt se mnou (sms, telefonáty, setkání) strašně minimalizovala. Pozvání ke mně i různá setkání ve městě často odmítá, na prostou sms mi dokáže neodpovědět týden i 10 dní, volá mi jen občas - a celkově bych řekla, že se intervaly mezi tím prodlužují... Nerozumím tomu a trápím se, protože mi opakovaně řekla, že jsem její nejlepší kamarádka... Když mi ale volá, tak se mi třeba omlouvá, ale opakuje dokola tytéž věci, bohužel to často působí jako průhledné výmluvy To se mne dotýká, já se k ní snažím chovat otevřeně a upřímně... Žije s rodinou, doma pomáhá dle možností a spíše méně, práci nemá a partnera také ne, takže v podstatě její jedinou a hlavní starostí je studium. Takže to není o tom, že by neměla čas a nestíhala... Nechápu, co se děje... Když jsem před časem změnila práci, abych měla mj. více času na školu tak na to reagovala docela podivně. Když jsem zanedlouho udělala napoprvé a s malým časovým úsilím na učení těžkou zkoušku, tak opět se chovala divně - přestože mi gratulovala, připadalo mi, že jí to nejde moc od srdce... Takovou jsem ji kdysi neznala... Fakt, že zméněnou zoušku ona neudělala ani napodruhé, přestože se na ni vždy dlouho připravovala. Takže jistou frustraci chápu - ale já za to přece nemůžu Naopak se jí snažím pomoci - vyjadřuju jí svůj zájem o ni, ráda bych jí půjčila různé studijní materiály, ráda si s ní povídám, snažím se ji kontaktovat (ale tak, abych nebyla "vlezlá"), klidně bych se s i třeba učila, ale ona na mé nabídky pomoci často ani nereaguje... Už nevím, co mám dělat, připadá mi, že ať udělám, co udělám, že jí nepřijdu prostě vhod, přitom mi na všechny otázky odpovídá, že se nic neděje a vše je v pořádku... Užívá antidepresiva, ale ty¨užívá mnohem déle, než co jí znám Nemá klasickou depresi, ale jedná se o velkou úzkostnost a přecitlivělost, jak jsem psala výše. Ovšem jelikož ji znám dobře, tak si troufám říci, že jejím skutečným problémem a největším je zoufalý nedostatek sebevědomí, komplexy a pocity méněcennosti. Nevěří si, proto třeba ani nemá odvahu se sblížit s nějakým mužem, ve svém věku ještě s žádným nechodila... Protože si nevěří, tak třeba i odkládá i některé studijní povinnosti. Chodí už léta k psychologovi, léčí se u psychiatra - ale vše dlouhodobě s malými výsledky... Ona si tedy myslí, že jí léky pomohou nebýt úzkostná, více si věřit... Mohou ale léky změnit to, jaké jsme se už narodily???? Na druhou stranu má kamarádka větší nadváhu a obléká se tak, jak by příslušelo dámě o dvacet let starší, ovšem tvrdí mi, jak je takhle spokojená a že pokud ji bude mít někdo rád, musí ji vzít takovou, jaká je... To je jistě pravda, ale mně připadá, že se odmítá jako by v čemkoliv přizpůsobit... Kdyby takhle byla šťastá, tak nic proti, ale ona šťastná není... Jak se mi stále více bezdůvodně vyhýbá, začínám mít silný pocit, že mohu já sama být do jisté míry příčiny jejích frustrací - že se se mnou možná srovnává a je jí líto, že jsem vdaná a ve škole se mi daří lépe i s menším úsilím.... Pokudto tak je, tak proč si ale neuvědomuje, že mám také silné psychické problémy, že jsem za svůj život byla i hodně fyzicky nemocná, prošla jsem si anorexií a nekolikanásobnou šikanou; zatímco ji živí rodina, já se protoukala na koleji a pak si vydělávala na živobytí, protože moji rodiče jsou chudí, učila jsem se po nocích, abych školu vůbec nějak zvádla... proč tohle ona nevidí??

Prosím poraďte, jsem z té situace vážně zoufalá

Děkuji, MN