Re: Jak poznám, že je to ten pravý?

Breberry,

docela se v tvém popisu místy poznávám... Věk sedí, můj exmanžel byl taky ten pravý. Je pryč sedm let a pořád to tak nějak vnímám. Nebyl jediný možný pravý, ale sedli jsme si. Teda ale ne natolik, aby si nenašel jinou, mnohem pravější )

A ještě se vidím i v tom tvém váhání s dvořícím se přítelem. Zažila jsem velmi podobnou situaci, dokonce dvakrát, rozumem vím, že jsou to oba slušně použitelní mužští (jednoho už teda šťastně klofla jiná ), ale... prostě tam něco není. A snad proto, že mi exmanžel při odchodu sdělil, že mě nikdy doopravdy nemiloval, chci být příště zřetelně milována a zřetelně milovat, pokud nějaké příště bude.

Mimochodem, na ženské s kočkami a prkýnkem dole nevidím nic špatného. Ono když to vezmeš kolem a kolem, tak pravděpodobná jiná varianta je ženská kmitající kolem churavějícího stárnoucího chlapa, která skončí jako vdova s kočkami znovu někdy kolem sedmdesátky ) Věc je v tom, jestli je ženská s kočkami spokojená nebo jestli po tom chlapovi touží.

Cca do dvou let po exíkově odchodu jsem zkoušela nějaké schůzky, ale byly to vesměs děsivé existence a neměla jsem na to nervy.

Momentálně se snažím alespoň nechávat otevřená vrátka, abych si všimla toho prince na bílém koni, případně kuchtíka na šedém oslu (strašáka do zelí na zelené herce nechci), kdyby jeli kolem... ale ona se ta vrátka jaksi mají tendenci zavírat sama. Tož uvidím, nějak se všecko vyvrbí.