Re: Proč nám ostatní kecají do našich dětí?

Před chvílí jsem měla výstup s mámou. Bydlíme v jednom baráku, stavíme podkroví, manžel má těžkou depresi a starší (3roky) je neuvěřitelně vzteklej a negativistickej, neposlušnej. Máma je taky subdepresivní, nicméně generál a organizovala by kdekoho, hádá se se sestrou, která momentálně vyvádí psí kusy, . Všechno se řeší přes mě.
Ráno máti přišla, když se starší vzbudil a řval, bez důvodu. Pak jsme se půl hodiny dohadovali, jestli by se náhodou nevysmrkal, když jsem použila odsávačku, tak řev zesílil. Debata ohledně toho, že nebude pít mlíko ani ze skleničky ani hrníčku, čištění zubů po přeprání. V mezičase rozházel hračky, atakoval mladšího a vztekal se. Máti že ho vezme k sobě, ale to měl slíbený jen za odměnu, když bude hodnej, tak jsem to nedovolila. Následně jsem si vyslechla komentář na téma, že tady mám boredl (včetně jejího ostentativního úklidu), proč neuklízím večer (vybírali jsme oknaře, manželovi bylo zase zle), že zakazovat dětem, aby k ní chodily není výchova, což syn potvrzoval kvílením, že k babičce CHCE a ta uraženě jen říkala: Když maminka nechce. Ne že zlobil, proto nemůže.
Pardon za výstup, štvou mě všichni, třeba to někomu zvedne náladu.