Re: Pětky za nepozornost

Mám syna s poruchou pozornosti a tak vím, jaké je to zoufalství. Ale naučilo mě to dost zásadní věc - brát syna takového, jaký je. Vždy, když jsem podlehla nátlaku školy a učitelů, snažila se srovnat kluka do latě, vedlo to u něj až k neurotickým projevům. Tak jsem pochopila, že svému dítěti vlastně ubližuji. Zhruba od druhého stupně jsem tomu nechala volný průběh a smířila se s tím, že holt tedy bude mít zbytečně špatné známky. Ne že by mě to netrápilo, ale netrápila jsem jeho. Tresty, natož nějaké výprasky akorát staví dítě proti rodičům. V pubertě to pak může hodně nebezpečně vygradovat. Teď je syn v devítce a už od loňského roku pozoruji velké zlepšení - naučil se svým způsobem tu poruchu kompenzovat a ze čtyřek se zlepšil (téměř bezpracně) na jedničky a dvojky. Celé roky mě utěšovalo vědomí, že spousta dětí z toho vyroste. A snad tedy ano. A vztah máme stále pěkný - to je důležité, známky vzal ďas.