Dominiku, taky jsem nebyla vdaná za otce svých dětí, bláhově jsem se domnívala, že to, že spolu jsme 12 let a máme spolu 3 krásné děti, je dost velká "pojistka", abychom si setsakra rozmysleli případný odchod, resp. abychom spolu zůstali navždy, možnost, že by to mohlo skončit, pro mne zkrátka neexistovala...
Z mého pohledu bylo těch 12 let takřka zcela bez problémů (zásadních) a nikdy mne ani na vteřinu nenapadlo si někde všímat jiných chlapů, natož přemýšlet o odchodu od toho mého...
To, že partner to viděl nějak jinak - dodnes vlastně nevím jak - jsem netušila (důvody pro to, že si našel jinou ženskou, se od chvíle, co se to stalo, vystřídaly různé, poslední, který jsem se dozvěděla před několika málo týdny, byl ten, že "si je jist, že jsem ho nemilovala", jinak by neodešel)
Co následovalo za nátlak, až vydírání, ohledně dětí a péče o ně, bych nikomu nepřála zažít

Takže pro mne to byla jediná možná cesta, jak si "pojistit" to, abych o děti nepřišla a ano, abychom nějak i finančně přežili. On je rozdíl jedno dítě a 3 děti...
Tolik na vysvětlenou moje důvody, proč jsem žádala o svěření dětí do péče, aniž bych byla tlačena rozvodem.