Křičela jsem na manžela

Nevím, co to do mě vjelo, cítila jsem se celkem v pohodě. Nalévala jsem dětem do hrníčku podmáslí a manžel na mě spustil, kolik že je v lednici otevřených mlík (byla tam další nedopitá kyška). Dotčeně jsem mu odpověděla, že mě mrzí, když na mě promluví jen v podobných případech - pokud mě chce napomenout.
Šla jsem do kuchyně a uviděla v cibulových slupkách, které sbírám na barvení vajíček další biologický odpad (myslel si, že to mám do kompostu) a nahlas jsem zavolala, co mi to cpe vymačkané citrony do cibulových slupek, že s tím vajíčka neobarvím. A on - že kdo se má v mém bordelu vyznat. A já jsem normálně začala nahlas křičet, že mě to s.e.r.e, že na mě promluví, jenom když mi chce něco vyčíst, že je jedno, jak je doma uklizeno, co dělám a nedělám, protože výsledek je stejný - studeno a ticho. A on na to, ať držím hubu před děckama.
K vysvětlení: Můj manžel je schizoid, projevuje strašně málo emocí, je pedant na pořádek, zabývá se pořád svými koníčky a se mnou prakticky vůbec nemluví. Já jsem v tom vztahu taková "hodná", poddajná, furt se za něco omlouvám, přizpůsobuju se. A ještě nikdy jsem nezvedla hlas, natož abych křičela, že mě něco s.e.r.e.
Co mám teď dělat? Jak se mám tvářit? Mám se omlouvat?